V ústí malebné divoké rokliny, kterou vymlel potok Malá Mohelka, se nachází osada Doleček. Stojí tu pár chalup a jedno hospodářské stavení. U něho končí dvě prašné cesty a jedna pěšinka. Silnice žádná. Za dob Sudetů zde bylo 33 domů a tato usedlost sloužila jako hospoda. Manželův děda se pak rozhodl stavení využít pro hospodaření. Stavby i stroje sestavoval i pořizoval velmi důmyslně.  Totalitní dobu hospodářství přežilo mimo jiné pro členitou krajinu. Množství prudkých strání, lesíků, mokřad a mrazových kotlin komunistické velkovýrobě nevyhovovalo. O několik polí na vršku ale tehdy přišli a doba to pro ně byla těžká. Po dědovi hospodaření takřka přímo převzal vnuk, můj manžel. Dnešní systém má také svá úskalí, a tak se v rodovosti přenáší píle často nad rámec jedince. Zároveň se ale po generace dědí srdeční pouto k rodišti a práci s hlínou a zvířaty. I naše děti už si stavějí sny o farmě podle vlastních představ.

Polařinu děláme jen okrajově, především pro vlastní potřebu krmiva i jídla. Pro sebe pěstujeme brambory, žito, pšenici, hrách a mrkev. Obilí si meleme doma ve mlýnku s mlecími kameny.