KDYŽ TRPÍ DRUZÍ

Toto téma jsem měla do obrazové knihy připravené, ale nějak se stalo, že tam není. A tak s ním začnu, protože je velmi silné.

Obzvláště když trpí ti, které milujeme, je to velice týravý pocit. Vzpomínám si, že jednu mou kamarádku opustil přítel v době, kdy bojovala s rakovinou. Byl citlivý a nesnesl její utrpení. Velmi mne zasáhlo vyprávění sester z dětské onkologie. I rodiče často psychicky nezvládnou pohled na vlastní trpící dítě a přestanou za ním chodit. Neodsuzuji. Musí to být tak těžké.

Mít otevřené oči ku utrpení lidstva je z mého pohledu vysoká laťka protnutí soucitu, laskavosti, sebelásky a pozitivního myšlení.

Neumím to. Dovoluji si to jen někdy. Především, když přijde příběh s utrpením do mého života sám. Dobrovolně je nevyhledávám.

Vnímám totiž, že emoce mají jakousi neviditelnou působnost do okolí a často v něm setrvávají. V místech, kde někdo prožil mimořádnou úzkost, ji citliví lidé cítí, i když ten příběh vůbec neznají.

A tak mi záleží na tom, jaké emoce do svého okolí vypouštím. Pozorováním utrpení například z filmů, dochází v člověku k často užitečným transformacím a uvědoměním, ale mě to často týrá a stále výjevy vidím před očima.  To mi užitečné nepřipadá.

Pohled na utrpení z vnějšku je často velmi odlišný od pocitu, který trpitel skutečně prožívá. Jednou jsem potkala člověka, který se měl v životě dobře. Ale byl velmi zatrpklý k Bohu i životu kvůli utrpení, které pozoruje.

V ten samý den jsem směla poznat stařenku, která prošla koncentračním táborem. V očích měla smír a na ústech upřímný úsměv. Nezatrpkla.

A tak mi nedává smysl brát na sebe sžíravé pocity druhých.

Krásná je záplava soucitu. V tom je mi dobře. Když před situací sice nepřivírám oči, ale zbytečně se nevžívám do té situace a sebetrapičsky si ji nepředstavuji, avšak vylévám soucit pro osoby, jimž se utrpení děje. Po chvíli cítím naplněnost a prosvětlení. Mysl pak téma pouští.

Někdy mohu být pro trpící lidi pomocí či útěchou. I zde mi přijde moc důležité hlídat si niterné pohnutky svých „dobro“ činů.