Sochy na přání
Ráda tesám s myšlenkou na toho, komu bude socha patřit. Motiv, který si vybere. Zpravidla si kámen říká, jak chce vypadat. Mnody během tesání vznikají nové pointy k tématu. Věřím, že člověk má dar, při tvoření, dávat svému dílu ducha. Když u vzniku sochy myslím na toho, komu bude patřit, může pak svého majitele jistým způsobem provázet.
Cena se odvíjí od nákladu na kámen a času. Začíná na 1500 Kč.
Jedno léto mě kouslo klíště a dostala jsem encefalitidu. Po čtrnáctidenním vzdoru jsem nakonec byla odvezena k doktorovi, který mi předepsal neurol na psychické zhroucení a poslal mě domů. Při vyzvedávání léku se mě jedné milé lékárnici, když mě viděla, zželelo a zavolala mi sanitu. V ní se na mě sestra zlobila, že mi někdo volá sanitu kvůli horečce. Vážně mě bral až primář, který zpozoroval, že mám každou zornici jinou a radoval se, že přijel zajímavý případ. Během měsíčního vypnutí úplně všeho, kdy se mi snad poprvé v životě dařilo nemyslet vůbec, ani na děti, ani na ten strop, na který celé dny vejrám, spatřila jsem v tomto stavu jakousi blahodárnost. V jeden den jsem před očima spatřila připlouvat růžový obláček mlhy, který nesl víly. Ty mi myšlenkou šeptaly, že nastává období klidu a že mám odejít z práce a tesat sochy z kamene. V závěru se mi zjevila hlava známého kameníka, od kterého mám kameny kupovat. Říkáte si, že to byla halucinace ze zhroucení nervového systému, a nejspíš to tak skutečně bylo. Nýbrž po návratu jsem prostě dojela ke kameníkovi pro šutr a začala po pár radách tesat. Ač mi bylo doporučeno nejprve zkusit korýtko, já jsem věděla, že chci vytesat anděla té laskavé lékárnici, která mi zavolala sanitu. A s tvrzením, že co mi nejde hned, se prostě nezlepšuje, jsem se pustila do práce. A světe div se, vznikl aněl. Moje první socha. V galerii jí můžete vidět. Po nemocenské jsem do práce nenastoupila a kupodivu mám stále nějaké zakázky. Netvrdím, že jsem se dokázala uklidnit, jak mi bylo po vílách vzkázáno, ale při tom nekonečném klepání se mi vyklepávají alespoň myšlenky z hlavy a vzdáleně se blížím tomu blaženému nic v hlavě, zažitému na nemocničním lůžku. Chvála poselstvím nemocí.
Strážce brány podsvětí
Ano, tématika smrti mě vždy zajímala a tesat strážce brány do podsvětí je pro mě víc než lákavé. Obzvláště když má být socha použita na podium festivalu Po životě.
Řecká mytologie zobrazuje u vchodu do podsvětí Kerberose, trojhlavého zuřivého psa s hadím ocasem. My jsme ale kořenů keltských. Ti tam vidí psa také, ale ne bojovného, nýbrž přítele člověka. Až do konce. Zdá se to být to pravé.
Když mě pak jednoho večera tento pes navštíví ve své duchovní podobě, je to pečetí, že se dílo má konat. Byl černý, s lesklou srstí. Bojovnost připomínalo jen široké čelo. Tělo měl spíš vysoké. Zjevil se v sedě po mém pravém boku. Jeho přítomnost mě zaplavovala velmi krásným a blízkým pocitem. Ve své ostražitosti mi ale nemohl věnovat svou pozornost. Pohled upřený vpřed, aby mu snad něco neuniklo.
Předloha je jasná, teď vybrat kámen.
Jedu si tak v sobotu náklaďákem plným kamarádek pro jejich koně do Krkonoš. Projíždím kolem kamenictví, kde beru od známého kameny po zavírací době, ale přece tam vidím stát auto a pohybovat se lidi. Sakra. Měla jsem zastavit, říkám si. Ale otáčet 8mi metrové auto se mi zpět nechce. Za nedlouho potřebuje několik kamarádek z posádky čůrat. Říkám: „Holky vydržte, za pár kilometrů tam bude bývalá silážní jáma, kde se dobře otočím.“ No a světe div se, po zaparkování spatřuju u pangejtu hromadu kamenů na tesání. Okamžitě v ní vidím nejen šutr vhodný na psího strážce brány, ale i vytoužený růžový pískovec na draka pro kamarádku, který mi nešel sehnat. To jsou čáry! Stavíme se tu cestou zpátky. No ale… ty kameny jsou přetříděné a zcela jistě s nimi má někdo nějaký záměr. Volám známému kameníkovi, zda tam tu hromadu nemá složenou on a nemohu od něj ty kameny koupit. Ten mi na to poví, že jeho nejsou. A že on to sice nedělá, ale ať večer odříkám čtyři otčenáše a naložím je. Já na to opáčím, že potřebuju, aby moje dílo bylo požehnané. Tak že prý mám zazvonit na nějaké lidi a doptat se na majitele. Jenže kůň nervózně dupe a blíží se soumrak. Na nové pastvině by měl být za světla. Posledním kameníkovým nápadem bylo, napsat majiteli vzkaz. A tak se stalo.
A tím kouzla nekončí.
Podle mého zvyku, nezačnu s prací, dokud mu nehoří koudel u zadku.
Mám na to tři dny, do toho hraju divadlo, musím na ortopedii s dětmi a na technickou, která se mi nakonec nepodařila ani na druhý pokus.
Jenže ten kámen neobyčejně spolupracuje. Vyloupl se obrys hlavy a v tom mi volá organizátorka festivalu, zda socha platí a ať jí pošlu fotku. Po krátké debatě o práci pod tlakem jí posílám fotku kamene a rozměry.
Výčnělek nad hlavou mi nějak nedovoluje ho urazit a najednou v něm vidím havrana. Ano, ten je strážce podsvětí. Pes se tváří natolik laskavě, že bych ho nenazvala strážcem, ale průvodcem. Jeho ostražitost je spíše odraz obavy, aby někoho neopomněl. A tak získává socha nového, temnějšího člena.
Líbí se mi představa, že do kamene vykutám díru, jako vchod do hlubin podsvětí. V zápalu hloubení však utnu psovi pacičky. Tím, že je posunu blíž k tělu a pes se stává jemnějším, a nakonec i symetričtějším. Jo tenhle kámen si dělá, co chce. Nejinak s podsvětím. Při otesání tvarů zvířat nezbývá na soše skála, nýbrž brána, která vybízí k vytesání průhledu. Nejen že je to působivější než můj plán, ale i trefnější. Jak praví kámen, smrt není vstupem do propadliště, ale bránou mezi světy.
Když pak na závěr festivalu všichni účinkující po boku psího průvodce a havraního strážce mluví o tom, jak si představují smrt, hřeje mě, že všichni za branou vidí něco nepopsatelně krásného. Podle výrazu umírajících, které mohou provázet, podle uvolnění, které přichází tehdy, když se nesnažíme smrt ze života smazat, ale místo toho prožít kvalitně.
Vybavil se mi verš z Bible: „A naposled byla připravena vniveč smrt.“ Mnozí v tom vidí naději, že nebudou muset umírat. Já v tom ale najednou uviděla zkázu jiného druhu. Nepřiznání myšlenky na smrt, odmítnutí přijmout ji do života a snahu jí nevidět.
