BARVY A PROUDY

Přidám sem jednu kapitolku, která je lechtivější a s ní spojená spiritualita hmatatelnější. Netýká se žádné bolesti, a přece sem myslím patří.

Někdy se mi poštěstí vidět nějaké nehmotné procesy a proudy v barvách. V otázce sexuality je to častější. Mám kolem sebe lidi, kteří to vnímají podobně, i lidi kteří to nevidí, ale cítí, i ty, kterým to nic neříká. To, o čem budu psát je čistě mé prožívání a každý to má malinko jinak. Jen jsem přesvědčená, že v nějaké míře a jakékoli podobě, jsou tyto proudy dostupné všem.

Nedávno mě potěšilo setkání s tvarem srdce. Kolikrát si člověk říká, proč se srdíčko maluje tak jak se maluje. Skutečnému srdci se podobá minimálně. Mnohdy spíše připomíná křivky erotické.

Energetický proud vřelosti od srdce mi připadal bílý s nádechem růžové. Nemusí to být ovšem žádné pravidlo. Prvně jsem jej vědomě pocítila tehdy, když mi otec našich dětí poprvé na srdci zachyběl. Stalo se to po měsíci, kdy jsem ho neviděla a bylo to pro mě signálem, že s ním asi mám být. Pak jsem to pocítila k dalším dvěma mužům, se kterými jsem nikdy nebyla, ale je tam veliké propojení, někdy i společné úkoly.

Jednou jsem stála v objetí, v lásce. Tu jsem uviděla proud z mého srdce, který šel od těla k zemi. Totéž se mi ukázalo u milované osoby proti mně. Přistoupením k němu se spojili naše spodní cípy proudů směřující k zemi. S přílivem citu, se můj proud jakoby vyloženě odpinknul od mého srdce obloukem k němu. Vzápětí se totéž stalo s jeho proudem ke mně. To mezi námi vytvořilo přesný obrazec srdce.

Byl to potěšující okamžik. A neměl nic společného se sexualitou. Při milování se někdy tyto proudy spojily v kruh. Je to to nejkrásnější, co jsem v této oblasti zažila. Proto od té doby považuju v rovině sexu za velmi důležité propojování co nejvíce vrstev, takových nitek bytí. Nesou s sebou i silné extáze fyzického charakteru, které pro mě byly dříve nepoznané. Jejich velkou výhodou je, že nasytí na delší dobu. Trochu mi začala připadat fyzická rovina přízemní a nelákavá, ale to se časem uzdravilo. Kouzlo živočišnosti bych nerada ve svém žití vynechala. Důstojnost je vždycky zachována, když je to provázeno čistou láskou a důvěrou.

Setkala jsem se s mechovou barvou spojenou s velikou blízkostí s tím člověkem. Někdy byla doprovázena pohledy do rajské krajiny, bujné zelení, se zřídly vody měnící se ve vodopády. Prostě výplod vyživujícího, proudícího vztahu. Bílo růžovou spojuji s vřelým citem a sytě modrá je pro mě energeticky nejvýraznější. Myslím si, že jich může být daleko více a těším se na jejich objevování.

Nejlépe se mi tyto vlákna naciťují v okamžik, kdy je spojení těl vnímáno jako posvátný proces. Kdy to není samozřejmostí ani chtíčem. Kdy průnik do útrob naše vnitřní tělo euforicky vítá a vtahuje do sebe. Kdy účelem je propojit dvě milující bytosti. Pak se vše zastaví. Fyzicky cítím součást muže uvnitř sebe. Po chvíli se tyto proudy zpravidla vzedmou a začnou v kruhu proudit od místa zdroje skrze místo propojení. Je to fantastický vyživující pocit. Někdy vyvrcholí mohutnou extází fyzickou, kterou ovšem necítím v nějakém erotogenním bodu, ale celistvě.

Možná k těmto zázrakům přidám svůj pohled na bytost, kterou cítím ve svém pánevním dnu. Říkám jí po indiánsku Yoni. To jméno se mi líbí. Je mou součástí, a přece si jede trochu svou. Překvapuje mě totiž, že má často úplně jiný názor než hlava, dokonce i než chtíč nebo srdce. Přijde mi moc důležité učit se jí citlivě vnímat, protože v záležitosti toho, koho pustíme do sebe, má možná nejvíc co říci, protože se jí to nejblíže a nejfyzičtěji týká. Když jsem s ní spojená a cítím její emoce, mohu zase ještě živěji cítit její překypující radost, když se dočká spojení s tím správným mužem.

Nedávno jsem potkala ženu, která je mi studnicí poznání v tomto ohledu a zažila vše, o čem jsem slyšela jen vyprávět, že to existuje. Dokázala kdysi svého nijak duchovního muže spojit při milování s vesmírem, zažila probuzení hadí kundalini, která dřímá v našich páteřích a po dobu tří dnů pak zažívala nepopsatelné. A tato žena mi potřebovala říci, že zažila něco nového, co tyto prožitky v určitém směru převýšilo.

Říkala, že jakoby vystoupila z těla a pozorovala tu posvátnou událost nezúčastněně. Nechala jen čistou lásku, ať se miluje. Nějak se mi to stalo uchopitelným. Vzhledem k procesům ohledně čistoty lásky, která nechce druhého pro sebe, mi to dává smysl. Že nakonec není to nejúžasnější urvat si z té chvíle co nejvíc, ale nebýt tam já, ale jen ta láska. Třeba se mi někdy poštěstí…