BLÁZEN MILUJE ČISTĚ

Tedy blázen v tom nejlepším slova smyslu. Pro zajímavost v tarotu Osha je karta blázna velmi blízko osvícení. Můj nepopsatelně milovaný blázen, moje dcera Johanka s retardací, umí milovat čistě. Bez přetvářky a umělých důvodů. Bez zásluh a bez bariér. Tryská to z ní jako gejzír. Její objetí povznáší, je v něčem nebeské. Lidé v jejím blízkém okolí po něm baží. Jednou jsem nabízela druhé dceři, že si seženu hlídání, abych byla jen s ní. Ona na to: „Ale já chci být tam, kde je Joha!“

Majetnickou a závislou lásku ale nesnáší. Jakmile se ve mně objeví, dost ostře mě odmítá. Popravdě, závislost na ní se mi objevuje snadno. Ten nadpozemský druh lásky prostě brzy chybí.

Nemá zábrany v hrdosti a pocitu ztrapnění.

Jů to je taky svoboda. Učím se to s ní.

Můžu svobodně vyjadřovat emoce. Tančit když mám na to chuť, vískat a skákat radostí, práskat do stolu vzteky, zpívat i když to neumím, pokoušet se o něco, co se pravděpodobně nepovede, smát se, když mě někdo vytroubí, seřve…

Víš, říkám si, jaká je kolikrát škoda, když jsou lidé zbytečně hrdí. Nenapíšu mu první, teď je na řadě on. Kdyby se mnou chtěl být, tak napíše. Naprosto k pláči jsou nevyřčené takové skutečnosti jako například těhotenství. „Neozval se sám, tak o nás nestojí…“

Jenomže on si třeba nevěří. Třeba nemá odvahu se ozvat. Je mnoho třeba, která se mohla stát.

V protiváze se zeptám, co ztratím tím, že se ozvu znovu já? Podruhé.

Možná budu otravná. Trapná a netrpělivá.

No a co? Proč to vadí? Ale budu vědět, jak se věci mají. Nebudu ztrácet čas a budu vědět, co má smysl a co ne. Nebudu zbytečně přicházet o chvíle, kdy s někým mohu být. Žiju přeci tak krádce.

Například mi nikdy nepřijde chybou vyznání lásky. I za cenu ztrapnění. Vždycky je fajn slyšet, že o mě někdo stojí, bez ohledu na to, zda se mi líbí nebo ne.

A co takové justy. Just ne.

Bavím se se svým přítelem, zda za ním mám přijet. Z něho vypadne: „To nedáš.“

„Co nedám?“ mračím se.

„Nepřijet.“

„Nedám nepřijet?“

„No budeš sem chtít, já tě znám.“

Just ne, ozve se ve mně. …Ale proč? Vždyť si taky myslím, že tam budu chtít.

Opáčím, že mě tedy zná možná líp než já, takže asi mohu počítat s tím, že přijedu.

Sedám do auta a děti se mě ptají: „Budeš se k němu vracet?“

A já na to: „Asi jo. On říkal, že to nedám nepřijet.“ A směju se.

Jedna z dcer hned vypálila: „Tak to bych schválně nepřijela.“

A já se ptám: „A co takovým justem získáš? Co tím komu dokážeš?“

Ticho.

Večer jsem se vrátila. Byl rád. A říkal, že se vlastně trochu bál, že na just nepřijedu. Pochválila jsem ho, že to řekl popravdě. Tak jak si to skutečně myslel.