BOJOVAT?

Nedlouho na to za ní stejně musel. Prostě to v něm hořelo. Všichni tři jsme věděli, že je to tak potřeba a dobře. Moje děti se mě ptaly, proč za něj nebojuju. Jak to, že ho nechám jen tak odejít!

Říkám jim, že mi přijde takhle šťastný. Líbilo se mi, když byl šťastný se mnou, ale teď mi připadá důležité, aby zažil jiný vztah. Necítila bych se dobře, kdybych u něj vnímala nenaplněnost něčím, co potřebuje prožít. Asi bych ho uměla přesvědčit, ať zůstane, ale nelíbilo by se v tom ani mě. Štěstí mi zůstalo a zahloubala jsem se bez rozptylu do svých cest.

Mé dcery to nechápaly a měly pocit, že ho miluji málo.

Často ho vnímám i bez jeho přítomnosti. Teď mi bylo dobře, protože jsem cítila jeho štěstí. Po nějakém čase jsem se procházela hlubokou tajemnou roklí a najednou jsem pocítila pochybnost. Nejistotu, zda je mu stále dobře. Beru telefon a ptám se ho, jestli je šťastný. On povídá: „Asi jsem si vybral špatně…“

Vrátil se velice záhy.

Mám s ním ještě větší klid než před tím, protože vím, že bez něho se mi žije také hezky. A že jsem jeho volbou. Volbou vyvěrající ze sebelásky. Žije se mu se mnou dobře.

Kladu mu na srdce, aby si cit k té ženě neblokoval. Aby ji miloval. Znám to. Milovat člověka, se kterým nejsem, je také moc krásné. A zakazování si jakéhokoliv citu vede k nenasycenosti. Je pro mě dobré, když nechává lásku proudit všude, kde je, ale touhu rozvíjí ke mně.

Má hezký vztah ke svým bývalým ženám. Hřeje mě to. Jedna z nich je s námi nadále moc ráda. Ptala se mě, jak to, že mi nevadí, že je k ní pozorný. Říkám: „Víš, kdybych s ním jednou nebyla, vidím, že o něj jako o člověka a přítele nepřijdu. Líbí se mi, jak se k tobě chová.“ Vážím si ho za jeho laskavost a jí si vážím za to, že ho nechce vlastnit a dokáže ho mít nadále ráda.

A tak se sama sebe ptám: „Nebojuji za něj přece jen tím, že mu dávám svobodu?“ Z mé strany to boj není, protože v tom nemám žádný cíl. Žiju tak, protože se mi to líbí. A to, že jsem ho nakonec „vyhrála“, je pro mě i děti překvapivé. Je to pro mé dcery příkladem, jak důležité je, aby se nám spolu žilo dobře. A jak žádoucí je svoboda.

Občas mě přepadá méněcennost. On je totiž mladší, velký sportovec a dobrodruh, zpívá, žije divoce a líbí se ženám o mnoho mladším, než jsem já. Já, vidlák, matka tří dcer, z toho jedna má handicap a jedna úzkosti. Nad mým zpěvem se vždycky lidé pozastavovali s poznámkou typu: „Ty znáš nějakou jinou verzi té písničky?“ nebo „To je zvláštní, jak snadno ti to ujede.“ Kariéře jsem neuměla dávat důležitost, a tak jsem nějak tak vždycky švorc.

No a třeba ta žena, za kterou kdysi odešel, překrásně zpívá. Je výborná sportovkyně, bezdětná a mladší. Ta, se kterou kamarádíme je úspěšná v kariéře a skáče taky z vodopádů jako on.

Moc dobře vím, že kdybych se jim ve sportu chtěla vyrovnat, dovedu to. Pánbůh mi nadělil sílu a houževnatost jako málokomu. Jenže mám v životě jiné cíle. A tak si z jeho dobrodružného života beru to, co mě baví a fascinuje, naprosto bez ambic a risku. Zpívat mě učí on. Jinak. Nepřemýšlet, zda je to správně, ale tak, aby se to co nejvíc líbilo mě. Moc si to užíváme.  A ačkoliv mám závazky s dětmi, žiju svobodu jako málokdo a jsem se svými dcerami moc ráda, dokud mě ještě snesou.

Všimla jsem si, že když mám tendence se mu jakkoliv vyrovnat, aby byl spokojený, naštve ho to a není mu se mnou dobře. Když se pohroužím do svých světů a jdu na plno do svých vlastních nápadů, miluje mě nejvíc.