KRÁTER

Jsem trochu rozmazlená vztahem s otcem našich dětí. Měl mě jako schovanku. Snesl vzhledem ke své povaze ode mne opravdu mnoho. Náš vztah měl nastavený jako nadosmrti. Cítila jsem se s ním v bezpečí ode všeho.

Několik let před naším reálným rozchodem jsem ale začala vnímat, že ten život, jaký žiju, není můj, ale jeho. Že moje nitro se nutně potřebuje ubírat jinam. Jinak tady ani nemusím být. Tenkrát jsem uviděla před očima jakýsi výjev. Černý kráter. Spálený, pustý. Pocit beznaděje. V tu chvíli jsem věděla, že to je předobraz toho, jak by mému muži teď bylo, kdybych od něj odešla.

Několik let jsem nebyla schopná mu to udělat. A situace zrála. V jedno období jsem dokonce přijala variantu, že raději umřu, než bych ho vystavila takovému stavu.

Zpětně vzato je pro mě pozoruhodný ten pocit, že moje smrt by ho nezničila tolik, jako můj odchod. Že by se s mou smrtí smířil snadněji. Nemůžu tušit, co by bylo kdyby, ani nemůžu soudit z jakých pohnutek se to může dít. Ale z roviny jeho tehdejšího vztahu, ke mně upnutému, jsem to tak cítila.

Teď naproti tomu zažívám svobodnou lásku k někomu, kdo na mě nevisí. Kdo je schopen brát v úvahu do svého života jiné ženy. A kdyby mě moje nitro táhlo z kruhu ven, vím, že by mi přál na cestách bez něho veliké štěstí a zůstal by pro mě jako přítel.

Paradoxní je, že jednoho dne, když jsme spolu kopali takovou noru, uviděla jsem před sebou zase jakýsi výjev. Vnímala jsem, jak by se tento muž cítil, kdybych umřela. Rozplakala jsem se. I teď, když o tom píšu. Řinuly se tam vzpomínky a touha, abych žila. Popsat se to úplně nedá.

Je to pro mě zajímavé porovnání vztahů. V jednom jsou jistoty a potřeba mít jeden druhého pro sebe. Kdy smrt je lepší než oddělení. A pak je tu vztah, kdy si do velké míry každý jede tu svou. S jistotou sám v sobě. A protíná se prostě v lásce. Se vzkazem: „Žij třeba s někým jiným, ale hlavně když žiješ. Co nejvíc šťastná.“

Opět tím nechci říct, že je nějaká varianta horší než jiná. Za mě vždycky ta nejlepší pro danou dobu. V období, kdy se trhaly mé rodové vazby, byly jistoty v pevném vztahu velkou oporou.

Pamatuju si silný okamžik, kdy ten první muž sklízel píci na louce a přistihla ho bouře. Před jeho očima vrazil blesk do staré lípy a skolil ji k zemi. Nějaký čas se z toho vzpamatovával. Když jsem pak jela okolo autem a viděla jsem kráter, který po tom mohutném a silném stromu zbyl, mrazilo mě. To je ten spálený kráter z výjevu o mém muži, kdybych od něj odešla! Vystoupila jsem z auta a s určitou posvátností přistoupila blíže. A světe div se, uprostřed torza stromu žil výhonek mladé lípy. Ráda pozoruju, jak roste.

A taky ráda z povzdálí pozoruju, jak roste nový život mého bývalého muže.