LÁSKA A DÉMONI

Duchy vidím a vnímám tak dlouho, kam sahá moje paměť.  Celé dětství jsem se jich bála. Byla jsem učená, že to jsou démoni a že správným chováním a vírou způsobím, že u mě nebudou setrvávat. Četla jsem si po nocích Bibli, modlila se, schovávala se k ségře nebo rodičům, ale cítila jsem je stejně.

Zajímavé bylo, že tušení a představa jejich přítomnosti mě děsila, ale když jsem je vnímala konkrétněji, jasněji, osobitě, zpravidla mi nevadili.

Veliký zlom přišel těhotenstvím s Johankou. Přinášelo tolik spirituálních prožitků, jako smršť.

Velmi jistě jsem cítila, že to pochází od příchozí osoby z bříška a tudíž jsem k těm jevům přestala mít nedůvěru. Úžas! Uvědomila jsem si, že zvláštní pocit na kouzelných místech, byl jistým druhem magie, který je fascinující, laskavý, čistý a dává blahodárný pocit. Začala jsem rozpoznávat duchovní svět přírody a spojovat ho s tím, co jsem jako dítě a dívka viděla. Dodnes si připadám na tomto světě jako Alenka v říši divů. Zároveň se mi to stalo naprostou přirozeností. Setkání s duchovním tvorem vnímám podobně jako setkání s divokým zvířetem, které jakoby zapomnělo být plaché.

A pak se stalo, že jsem pocítila, že někteří duchové ode mne něco potřebují.

Například jsem jela bývalým vojenským prostorem, nádhernou pustou krajinou. Najednou mě úplně uhranula taková malá chatka v houští. Měla jsem pocit, že tam chci žít. Vzala jsem tam kamarádku. Jde se k ní přes zarostlou louku. Byly v ní depresivní betonové plochy. Když jsme se přiblížily k oknům chaty, měla jsem pocit, že mě někdo sleduje, cítila jsem nepopsatelnou úzkost, která mě paralyzovala. Kamarádka najednou vyslovila totéž, že tam nebude, cítí se strašně. Začaly jsme utíkat v děsu k autu.

Jenže tím to neskončilo. Vzala jsem si to domů. Cítila jsem to jak stín, viděla chatu černobíle před očima. Našla jsem si klid a čas, lehla si na postel a navnímala pocit, co s sebou ten stín nese. Pocit viny. Nechala jsem k tomu místu proudit všepřijetí. Kouzlem na všechno je láska. Poslala jsem tu svou. To bylo tak zvláštní. Prahlo to po lásce, že jí to ze mě začalo vsávat. Mé zásoby nejsou bezedné. Lekla jsem se a zavřela. Vycuclo by mě to do vzduchoprázdna. Tak jinak. Nechala jsem do sebe nad zátylkem proudit lásku shora a od sebe k tomu místu. Nevím, jak mě to napadlo, ale bylo to krásné. Ta stačila bohatě. Vlila se do toho prostoru a já před sebou viděla v černobílé tu chatičku, z ní vyskočilo pět světelných koulí do nebe a rozhostil se mír a klid. Fantastický pocit. To místo jsem znovu navštívila. Už mě nevábilo ať tam žiju, ale bylo tam přívětivě, po úzkosti ani stopy. 

Lásku si prostě zaslouží každý a duchové, kteří působí negativně jí potřebují o to více. Jejich proměny jsou pak tak nádherné!

Mimochodem. Živo je skoro všude a vůbec to není strašidelné. Naopak tam, kde živo není, je to doslova bezduché a necítím se tam dobře. Moje děti se smířily s tím, že kam se nastěhuju, začne tam „strašit“. Někdy je to i legrace. Mám k tomu nemálo příběhů. Když duchové zjistí, že je někdo vnímá, často na sebe upoutávají pozornost a chtějí zpravidla pomoci s vyčištěním něčeho v sobě skrze lásku. Pak je zas na chvilku klid.

Jako v pohádce si připadám celoživotně, ale to, jak láska láme každé prokletí a zlo, jak chrání před kletbami druhých a jak hojivé je milovat nepřátele, to jsou čáry vysokého kalibru. Krásný to jev.