LÁSKA K DĚTEM

Nedovedu si představit nic horšího než přijít o dítě. Mám pocit, jako by se pak už nedalo šťastně žít. A přece znám rodiče, kteří to dokázali. S možností smrti jsem se asi nejvíc setkala při operacích srdce mých dvou dcer, ale nějak jsem cítila, že to zvládnou.

Moc těžké období bylo, když mě v jedné krátké fázi rozchodu odmítaly. Umožnily mi tak ale být hodně sama a mnoho věcí si v tichu srovnat v hlavě. Najednou jsem uviděla, jakými postoji si to tvořím sama a jak mávnutím kouzelného proutku se to vrátilo.

To, že by člověk neměl děti v sobě poutat, je známá věc. Na Johance určitou závislost mám. Je mi s ní nadpozemsky. Myslím, že jsem se všemi třemi dětmi trávila čas, jak to jen šlo. Až na jedno krátké období, kdy jsem se potřebovala nasytit samoty. Celkově vzato mi připadá přirozené a zdravé, mít touhu po přítomnosti svých dětí, pokud mě potřebují. Pokud už mě nepotřebují, nechť jsou volné jako ptáci. Zátěží mají v životě dost, nerada bych jim způsobovala další. A všimla jsem si, že moje srdce to tak opravdu má. Že by mě na odchodu netrápilo to, že je dlouho neuvidím, ale strach, že to beze mě ještě nezvládnou, že jsem je dostatečně nepřipravila na život.  

Může se stát, že se vzbouří brzy a natlučou si.

Asi není možné, udělat pro ně v tomto ohledu víc, než jim dát vzor, aby žili tak, aby jim bylo dobře. Ony totiž nežijí naše poučky, ale náš vzor. Když nebudu žít svoje štěstí, ale budu neustále kvůli nim a jiným lidem ignorovat své niterné potřeby, budou to nejspíš jednou dělat také. Chci, aby své štěstí žily a aby vnímaly, co je pro ně dobré. A tak jim v tom jdu příkladem. Až velmi houževnatě jdu svou cestou a ukazuji jim, že máloco je nemožné. Chci, aby uměli pod tlakem vzorů a toho, co se má, uvidět to, co potřebuje jejich nitro. Aby za tím uměly jít a zářily. V tuto dobu jsou v pubertě a těší je temno a vzdor. Jsem šťastná, že i přesto se mnou bývají rády a jsou vděčné za obyčejné věci. Co jsem do nich uměla vložit, vložila jsem. Začínám mít důvěru, že se mají rády, a že vědí, co by jim v životě ubližovalo.

Prostřední dceři je čtrnáct let. Je z mého pohledu podivuhodně zralá a už mě moc zapotřebí nemá. Má ráda Markétu Irglovou. Říkaly jsme si spolu, jestli by jako ona uměla odjet s nějakým zpěvákem ve třinácti letech kolem světa a já jako matka, jestli bych jí dokázala pustit a dát jí tu příležitost. Dost dobře si to nedovedu představit a uměla bych to i odsoudit. Ale té holce to dalo tolik a vede spořádaný hezký život. Každé dítě je jiné, ale dát jim důvěru k vypuštění do života bude jistě oříšek.