MILOVAT A NEMÍT

Potkala jsem ho zázrakem. Poprvé v Mirákulu. Vidím to jako dnes. Výrazné, ostré charisma, které mě uhranulo a lákalo dát se s ním do řeči a zjistit kdo je zač, ale zároveň nepouštělo k němu v jakémsi respektu a tušení odpálkování.

Kolem něj se hemžily děti různého věku, převážně snědých. Dětský domov! Můj zájem ještě vzrostl. Odvaha ne. Oslovuji tedy starší ženu, která se o ně starala. Ta mi pověděla, že zajišťují dětem ze čtyř dětských domovů programy. Pár dětí jsem pohoupala a věnovala se těm svým.

O pár týdnů později jsem plánovala jet do Adršpachu, abych dětem ukázala tento mimořádný kout naší země. Nějak jsme se na tom nedovedli s tatínkem, tehdy mým manželem, domluvit, a tak mě v tom výletu nepodpořil. Našla jsem tedy nejlacinější ubytování, které se dalo.  Vjela jsem na dvůr ubytovny a padla na mě lehká deprese, že jsem to s tou laciností přehnala. Když jsem ale vystoupila z auta, seběhla se ke mně kupa dětí, které mě vítaly, jako by mě dávno znaly. Nechápu. Dokud je neodvolá starší žena, kterou poznávám. Dodnes nechápu, jak si mě ty děti mohly za ten okamžik pamatovat.

Vstoupila jsem dovnitř a vnímala veliký tlak těžké atmosféry. Až démonické. Zároveň bublinu okolo sebe, jak z křídel andělů, která mě tam provázela skoro vždy a já věděla, že tu mám být.

Strůjce celého projektu jsem s respektem pozorovala z povzdálí. Prostě mě fascinoval. Je hodně drsný člověk. Hraničář. Ve smyslu balancování na hraně zákonů, snesitelnosti, možností… Ale jakoby věděl, co dělá. Občas pád zažívá, ale hrdě z něj vždy vyjde sám za sebe. Zažila jsem tam jeho diskotéku. Jo dělal nějaký čas diskotéky Bílý kámen. No tak se to tu trochu odráželo. Pro ty děti to byl zážitek. Najednou pustil klip, u kterého mi šel mráz po zádech. Zůstala jsem stát jak opařená. Nesl silné poselství. Pak vše vypnul, řekl dětem krátce a srozumitelně, co jim to mělo ukázat a pokračoval v show.

Ocenila jsem ho. Byl rád, že to někdo umí vidět.

Ve své podstatě je to totiž velmi nepříjemný člověk. Nejspíš si nedovedete představit jak moc. Asi jako hospodský s Hospody na mýtince. Nemá rád lidi a vlastní ubytovnu. Připadá mi, že personál má pro lidi zvláštní hru – zaklepej na jeho kancelář. Vyruší-li ho někdo z jeho klidu, ozve se šílený řev na celý barák pro 140 lidí, prásknutí dveří a ticho.

Mám k tomu veselý příběh.

Cestou od něj navštěvuji bodré kamarády ze samot na horách. Vždycky tak trochu nadšeně vyprávím. A tak mi jednou jeden z nich povídá: „Půjdeme tamtudy na muzikantskej vandr, tak jsem tam domluvil spaní!“ Usmála jsem se. „Budu ho pozdravovat.“ Dodal. „No to asi nepůjde.“ Podotýkám. „Proč by to jako nešlo?“ Diví se. „Prostě ho budu pozdravovat a hotovo.“ Trval na svém.

Nu a tak zaklepal na jeho kancelář…

„Co to bylo?!?!?“ ptal se mě vyděšeně a zhrzele kamarád. Takovej vix dostal! A k večeři čočku, všem, ač mu tam ti muzikanti charitativně hráli na festivalu.

Když jsem ale ty horaly navštívila s oněmi dětmi z dětských domovů, sedaly si kolem ohně a já se jich ptám: „Děti, máte ho rádi?“ (tedy člověka, o němž je tento příběh) Ozvalo se nadšené „Jooo!!!“

Kamarád kroutil hlavou s poznámkou: „Já to nechápu.“

Práce s dětmi mu dávala smysl a ony ho fakt milovaly.

Vložil ve mně důvěru a svěřoval mi je. Uměl i on vidět, co jim chci předat.

Vnímám k tomu člověku velmi silný druh citu. Začal mi chybět. Hodně. Záhy jsem ho měla dost a byla ráda, že jedu domů. Tam mi ale zase chyběl.

V zimě hodně cestuje do teplých krajů a posílá mi fotky. Když byl v Kolumbii, poslal fotky nějakého kláštera. Troufale mu píšu, že v Kolumbii by měl navštívit místo kláštera šamany. A ze zkušenosti kamarádů doporučuji čili do očí. Prý je to proti vznětlivosti.

Přišlo mi doporučení, ať si dám čili do pr…, že je to proti přeemancipovanosti a dlouhá odmlka. Když jsem mu napsala, že mi chybějí jeho fotky, poslal mi obrázky rozflákaného záchoda, prasečího chlívku a děsivé malby medúzy. Vypukla jsem v záchvat smíchu a zase nic. Po návratu byl jiný. Šamany vážně navštívil a zasáhlo ho to tam, kde bylo třeba. Tehdy jsem měla pocit, že s ním být chci. Časem ale vyprchal ten vliv a vše se vrátilo do starých kolejí.

Říkala jsem o tom svému muži, dřív než jemu. Nikdy jsem s ním nebyla, ale nevěděla jsem si s tím citem rady. Někdy jsem měla pocit, že bych to srdce měla poslouchat, i když se zdá všechno špatně. Jenže i když jsem se snažila o sblížení, prostě nebylo možné. Při jedné jeho krizi k tomu bylo hodně blízko. Navíc už jsem byla rozvedená. Jenže se mi v práci i doma úplně všechno sesypalo. Až když jsem si přiznala, že za ním nedokážu jet, vše najednou šlo. Prostě byl s námi jiný záměr, než partnerství a volání srdce neznamenalo, že s ním mám být, ačkoliv tam vidím mnoho společných naplňujících cest. Vysvětloval mi, že se ze zkušeností ve vztazích se ženami bojí sám sebe. Občas mě nazval svou přítelkyní, občas mi sklonil nějakou poklonu, ale to bylo vše.

Vděčím mu za mnoho.

PRŮHLEDNOST

Četla jsem o té technice. Momentální rozpuštění ega a individuality umožňuje člověku nebrat si osobně urážky ve vyhrocených situacích. Jasně cítit, co je moje a co cizí.  Zde jsem si ji mohla vyzkoušet.

Nejvíc jsem ho naštvala při křtu své knihy. Zorganizovala jsem jej u něho. První nástřely zněly komerčně, jako příležitost k propagaci. Ale znáte mě, nakonec jsem chtěla jen výživný zážitek s blízkými, kteří měli s knihou co dočinění a obřad čistě pro štěstí knize.

 Jenže on se neptal a připravil ubytovnu pro množství lidí, pozval knihkupce a knihovníky, mediální podporu, archivní vína, granátová jablka, která jsme pak ve velkém pojídali.

Když viděl, že jsem pozvala jen hrstku lidí, zrušil vše a měl velikou zlost. Netušila jsem nic. Seděla jsem na schodech a on na mě spustil. Průhlednost. Propouštění skrze sebe vše, co není moje, jako bych tam nebyla. A tak jsem si v té salvě mohla všimnout střípků, které se v té průhlednosti zachytily, jelikož se mě týkaly a byla jsem schopná uvidět co pro mě udělal, ačkoliv v tu chvíli se zdál neurvalý. Nastal mír.

BEZPODMÍNEČNOST

Miluju ho přesto, že se často zdá být nesnesitelným. Pokud je to čistě hra citu a nechci s ním bydlet a žít, je vše jedno. Nemusím si přát jeho změnu, nemusím mu nic vyčítat. Jen si dovoluji proudit ten cit. Užívat si ho, koupat se v něm. Nic mě netýrá, nic neštve. A v tomto přijetí jsem schopná vidět jeho přenádherné, citlivé, silné nitro.

Teď zároveň miluji muže, se kterým se mi dobře žije a který nemá potřebu mít v moci mé city. Užívám si souznění s ním v laskavosti k sobě. Zažívám obří extáze lásky a hluboký cit k další osobě mi zde nijak nepřekáží.

DŮVĚRA

Svým balancováním na hranách si čas od času způsobí nelibost okolí vyhrocenou osočením, obžalováním. V jednu chvíli mi přišla pochybnost, zda je to osočení nebo pravda, ač mám čistotu jeho úmyslů léty ověřenou. Pocítila jsem tenkrát zvláštní věc. Jako bych tím, zda mu dám důvěru nebo ne, mohla ovlivnit realitu. Je to pro mě neprobádaná věc, kterou vnímám i v jiných situacích nesouvisejících s tímto člověkem. Jak velkou moc má důvěra v dobré. Ono se pak to dobré skutečně děje. A opačně, jak destrukční dopad má nedůvěra v dobré. Jak se zhmotňuje. Čarování svého života je kapitola sama o sobě.