NIT VZTAHŮ

Každý má svou nit lásek, které ho dovedli tam kde je. Přijde mi užitečné sdílet příběhy a vývoj duší.

Prvního kluka jsem měla až kolem „dospělého“ věku. Něčím mě fascinoval a vybrala jsem si ho já. Jeden starší muž se na mě zlobil, že nemám s nikým chodit, že jsem divoženka, co miluje řeky a les a muže milovat neumí. Nu a s těmi slovy jsem se později rozešla. Kdykoliv jsem se zamilovala, nebylo mi v tom dobře.

Najednou uzrál čas a měla jsem pocit, že už dovedu a chci s někým žít. Velmi jsem milovala jednoho divokého muže dobrodruha. Byl ale svobodomyslný natolik, že jsem neměla pocit plné milovanosti jím. Zvolila si muže, který mě miloval tolik, že jsem se o jeho přízeň nemusela snažit. Ten pocit jistoty jsem moc potřebovala, protože mě čekalo rozvazování rodových pout dosahujících daleko, daleko. Niterně mi chyběl a dodnes ho hluboce miluji. Podpořil mě, abych se stala matkou. Moc mu jsem za to vděčná, sama od sebe jsem si tuto potřebu neuvědomovala.

Moji rodiče tuhle oslavili 50 let spolu. Mají se snad každým rokem rádi víc a víc. Mamka má tátu jako autoritu a vzhlíží k němu. Táta žije zábavný život a ví, co je důležité a co stojí za to. Následování jeho se jí vyplácí. Žila jsem prvních 8 let jejich vzor. To mému muži, sedlákovi, moc vyhovovalo. Ale něco ve mně hořelo a já věděla, že pára musí ven nebo bouchne. Varovala jsem ho. Vzhlížím k němu dodnes, ale byly věci, ve kterých jsem musela jít jinudy. Nebyl na to zvyklý, lekal se toho a snažil se můj vzdor potlačit, ale jen chvilku. Pamatuju si na ten moment. Stála jsem u přebalováku a on se na mě obořil ve chvíli, kdy jsem si prosazovala niternou potřebu, kterou neuměl vidět. Tehdá jsem si prostě povyskočila, abych ho viděla z výšky. Cítil mou sebejistotu a nechal to být. Od té doby mnohokrát. Jeho spokojenost slábla, láska ne.

Pak jsem taky měla takový „záchvat“, který u žen pozoruji často… Žijí vzorný, výkonný život a najednou jim něco připomene, že jsou ženy. A ty všelijaký kouzla okolo toho. Je to jako když procitnou ze spánku a najednou potřebují po této stránce dohonit vše zanedbané. Objevujeme svět jógy, tance, šamanů a čarodějek a žasneme. Nemůžeme se toho nabažit. Časem se do rovnováhy pomalounku vracíme, ale to naši mužové nemůžou tušit a ztrácejí se v nás, někdy mají strachy.

Taky mám potřebu naprosté pravdivosti. Ne pravdy, ta se nedá tvrdit, ale co nejvíc opravdově vyjadřovat své postoje. On byl laskavý a pravda mu často připadala zbytečně nepříjemná a tak ji často mlžil. Ve mně kvůli tomu vznikala černá díra, která v jedné situaci zastínila vůči němu celé srdce.

Zpětně vzato je pro mě zajímavé, že to nebylo nezvratné, že jsem s ním později zažívala možná nejkrásnější období. Ale tenkrát jsem na čas odešla. Jezdila jsem občas brigádně náklaďákem i s dvouletou Johankou. Bydlela jsem u úžasné kamarádky, která oplývá zvláštním přijetím všech a všeho. Přičítám to tomu, že zažila koma. Je mi s ní dobře.

Můj muž si zatím procházel krizí a operací, po které měl zvláštní sen. Viděl mě v něm jako strom. Aby se ubezpečil o důvěryhodnosti toho snu, ptal se mě, jaký strom bych si vybrala. Chtěl mi dávat nějaké na výběr, ale já vyhrkla, že mým srdcovým stromem je buk.

Ano, viděl mě jako buk. Zakořeněný, na pospas přírodním vlivům. Viděl, že nemůžu před proměnlivostí roku vzít nohy na ramena a utéct. Že se měním spolu s těmi vlivy. Ve větru opadává listí, ukládá se k odpočinku, aby mohl zase propuknout v bujnost. Vyprávěl mi to a dodal: „A já jsem tě přijal!“

Já zase věděla, že se mohu vrátit zpět.

Následující čas byl pro mě nejhezčí z celého vztahu.

S odstupem roků ale souznění ochladlo, sen zpětně viděl jako poblouznění z narkózy a rozhodl se moje cesty nesdílet. Nevadilo mi to, dohodnout jsme se celkem uměli na čemkoliv, každý si začal jet svou. Asi neexistovalo nic zvláštního, kvůli čemu by vztah neměl pokračovat. Začalo se ve mně ale ozývat, že musím jít z kola ven, jinak umřu. Více o tom píšu v kapitole Kráter. Ze začátku jsem to nebrala moc vážně. Zhruba po třech letech jsem začala mít lehké zdravotní problémy. Týkalo se to ale orgánu, na který zemřela moje babička. 

Velice zvláštní byl den, kdy jsem jela za dcerou ke Karlovým Varům na tábor, protože se jí nezvladatelně stýskalo. Cestou jsem chtěla navštívit jednu blízkou ženu, která má také dítě s Downovým syndromem a hodného vzorného muže, ale i ona měla pocit, že už v tom vztahu nadále nemůže být. Dozvídám se ale, že je po mozkové mrtvici. Její muž jí říkal, že je to znamení, že ho potřebuje. Ona však věděla své. Že už měla být od něj. 

Na tábor jsem dorazila jsem ve chvíli, kdy byli děti na výletě. Seděl tam starší vážný muž. Aniž by mě znal, řekl mi, že pokud od svého muže neodejdu, zemřu doslova. Ne jen jako. Pak dodal, že můj muž je hodný a že by to i vzal na sebe.

No a já nedlouho na to dostala záchvat oslabeného orgánu a můj muž infarkt. Tehdy přehodnotil život. Začal víc žít a pochopil, že mě nechce za každou cenu. Ačkoliv by se mi s ním najednou žilo lépe, už se to nedělo. 

Nějaký čas jsme nadále bydleli společně. Zajímavé bylo, že jsem pro rozchod nesměla hledat opodstatnění v chybách mého muže. Byly věci, které mi celou dobu vadily. Ačkoliv z mého pohledu to byly vážné charakterové věci, nebylo by to důvodem k tomu, že by se s ním nedalo vesele žít. Když ale člověk začne těžce rozvazovat svázané, ty důvody rád použije pro své ubezpečení, že dobře dělá.

A najednou mě začalo palčivě bolet levé oko. Seděla jsem v temném rohu pokoje a potila se bolestí. Očař žádný problém neviděl. Psychosomatika.

Pídím se po psychosomatických příčinách palčivé bolesti levého oka a sedly mi tam viny. Dávat děje někomu za vinu. Děje by tolik nebolely, kdyby tam nebyly výčitky a pocity viny.

Jistá úleva přišla okamžitě. Bylo to svým způsobem fantastické, protože očištěním vin byl průběh rozchodu mnohem snesitelnější. Všimla jsem si, jak důležité a hezké, je muže i ve fázi rozchodu oceňovat a chválit. Upřímně. Že nepotřebuji ospravedlňovat, že se to děje, nemusím mít důvod. Prostě se naše cesty rozešly. A vlastně… Vybrali jsme si život! Jako by se stvrzoval pocit, že pokud teď neporosteme zvlášť, ani tady nemusíme být. Jeden jak druhý.

Občas se mi stalo, že jsem na něho vnitřně hodila špínu. Třeba si vybavuji jízdu v autě, kdy sem si v duchu říkala: „Dobře že s ním nejsem, vždyť byl neupřímný.“ A pic. Okamžitě palčivá bolest levého oka. Nádech, výdech. Nene. Je to dobrý muž. Upřímně. A oko zase dobré. Bylo na mě opravdu přísné a v toto období ze mě negativní smýšlení o mém bývalém muži vymýtilo. Dnes to už není potřeba. Jsem velmi vděčná za to, že byl velikou částí mého života a že právě on je otcem našich dětí.

Po rozchodu jsme se ani jeden nemohl odpoutat k jiným vztahům či sblížením asi půl roku. Pamatuji si, jak jsem jela pomáhat na takový živočišný festival a on mi radil, jak se odvázat.

Protože byl vlastně v milování můj první, bylo to pro mě velmi nové a kamarádi mi říkali, že si budu vynahrazovat pubertu. Trochu jsem se sama sebe bála. A každému následujícímu vztahu jsem věřila, ale záhy se ukázalo, že to bude jinak. Doposud jsem se vždy rozcházela já ze svobodomyslnosti. Najednou jsem zažívala odcházení svobodomyslných mužů za někým jiným i prostě dál. V sebelásce jsem to pro sebe nechtěla a vždy na mě čekalo ještě něco lepšího a potřebná škola života. Každý vztah mi pomohl o kousek lépe svého bývalého muže pochopit.  Povyprávím o třech z nich. V dalších kapitolách. Ustálila jsem se u šestého. Ale spíše než jako partneři se cítíme jako průvodci. Zakořeňujeme spolu v hloubce citu, ale nesnášíme závislosti a tak se nedějí. Mám prostor žít sytě sebe.