O ROZFLÁKANÉM OKNU NÁKLAĎÁKU

…aneb od strachu k důvěře

Ano, měla jsem velmi rozmarné léto s kupou splněných snů i těch nevysněných. Chvílemi to byl ovšem závod jak s hořící koudelí u pr…

Když si deset dní před prázdninami uvědomím, že ty prázdniny jsou prostě krátké a pokud odjede v srpnu dcera s tatínkem na Slovensko, nemáme kdy uskutečnit její vytouženou výpravu s koňmi k Baltu, rozhodujeme se vyrazit hned.  Známky už má uzavřené.

Balení jsme nestíhali podle představ, ale do dvou dnů jsme vyrazily. Pobraly koně, ohradu, kosu na sekání krmení, jídlo, vařič, hadry, kýble na vodu, kanystry s pitnou, psa a jeho potřeby, udělaly mu pas, cestou nabíráme Báru se dvěma malinkými dětmi a dvěma kozami, aby její chlap během naší výpravy nemusel dojit a razíme. Cesta nám trvá tři dny. Naštěstí nikoho z posádky se nechtěl u moře placatit dlouho, tak bych mohla stihnout cestu do Norska s Martinem. Ten mi volá, zda s ním tedy plánuji jet nebo ne, ale… nejede se v pondělí ale už v sobotu!

Dovalili jsme domů a honem! Vybalit, zajistit zvířata, sbalit nový bágl. Tu mi přijde sms od tatínka našich holek. „Potřebuju všechny kartičky. Pojištěnecké, občanky, ZTP i tu modrou.“ Co neudělám hned zapomenu. Beru peněženku a všechny co v ní mám svěřuji dceři. Až na tu modrou, ta zvostala za oknem našeho milovaného náklaďáku…

Dobalím, předávám děti do způsobné péče táty a vyrážím do divočiny.

Jeli jsme non stop. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se na břehu řeky fantastických odstínů smaragdové barvy. Vlivem polárního dne jsme jí hned sjeli, ačkoli byla už skoro noc. Spát se chodilo únavou, vstávat nešlo. Jednoho pozdního rána po procitnutí zapínám telefot a naskočí mnoho zmeškaných hovorů. Marianka, Radanka, jejich táta. Od každého několik. Jak by řekla Johanka: Ajajajajaj.

Zjistili, že volané číslo je k dispozici tak hnedle volá Mari. Celá rozsypaná. „Mami, táta ti rozflákal náklaďák. Zapomněly jsme tam tu kartičku!“ Její rozpoložení bylo takové, že jsem pramálo vnímala ta fakta, ale měla jsem potřebu jí utěšit. Jakoby snad měla pocit, že za to může. „Ale Mari, nemusíš brečet, vůbec za to nemůžeš, to opravíme.“ Ujišťuju ji.

Tak jsem na těch divokých řekách, v jejich živelném plynutí přemýšlela, jak zůstat s tatínkem našich dětí v míru. V sobě jsem cítila jistotu, že to, co se stalo, přinese nějakou velmi dobrou změnu. „Prostě ho popros, ať tak už nejedná.“ Řekly mi řeky. Ale mě to nešlo. Každý telefonát byl z jeho strany velmi arogantní. Nemohl prý jinak, s výměnou okna nepomůže.

Samozřejmě tu situaci úplně vidím. Vezl děti na oční. Máma se fláká někde v tramtárii. Vlezla mu do toho neodkladná práce, tak potřeboval termín u lékaře posunout na dříve. Volá do ordinace, ale tam už není sestra. Vymámí její soukromý telefon a musí ji otravovat doma. Povedlo se, termín posunuli na dřívější dobu. Ráno vypakuje všechna tři ukřičená děvčátka se všemi jejich nepříliš užitečnými potřebami a vyjíždí. ZTP karta kvůli dálnici je kde? Za okny náklaďáku! Stará silnice je rozkopaná. Když pojede jinudy, bude tam v původním termínu a nemusel setru vůbec otravovat. Bere na cestu kladivo. Všichni se mi snaží dovolat, kde najdou klíče, ale marně. Čas ve prospěch okna náklaďáku vypršel jak v přesýpacích hodinách. Už se musí jet. Prásk! Sakra, to okno drží. Znova. Se skřípotem se okno vysype a dírou vniká do kabiny průvan, který kartičku odvál na zem. Co teď? Protáhnout dírou ruku ke dveřím a otevřít. Trochu se poškrábal, donedávna byla ta kartička zpečetěná krví. Jak v pevnosti Boyard dosahuje cíle a musí stihnout dorazit na místo, než bude pozdě.

Prostě mám pro něho pochopení a ta situace musela být šílená.

Ale mě se děly zase zázraky. Přátelé, co se mnou rádi cestují mi zaplatili polovinu ceny nového okna. Jeho výměnou jsme strávili celý den a opět v šibeničním termínu jsme mohli i s těmi přáteli vyrazit na hrad, což tentokrát už nebyla jen kratochvíle ale i potřebný kšeft.

S tíhou závazku říkám oněm přátelům, že si nejsem jistá, kdy jim to dovedu vrátit. Oni ale vyprávěli, že den na to jim někdo zaplatil nečekaně o stejnou částku více, než čekali. Že jim to vesmír hnedle vrátil. Žasnu.

Přes to všechno mi ale připadá rozbití okna kladivem krapátko přes čáru a především jako špatný vzor dětem. Těm vštěpuju, že chápu jejich emoce, ale k tomu, aby někomu jednu flákly je neopravňuje nic. Tato situace mi připadá dost podobná. Nutno i přiznat, že to dětem nemalé trauma způsobilo. Mají to auto rádi.

Jakékoliv jednání s tátou smeteno.

Všichni mi říkají, ať to dám na policii. Poslední telefonát mě vyhecoval, tak událost nahlašuji. S knedlikem v krku říkám policistovi, že vím kdo to udělal, že i vím proč, ale nepřijde mi to zcela v pořádku. Pán se podivil nad mým klidem a předal mě měšťákům. Když přijeli na místo vyšetřovatelé, ten počin nechápali, obzvláště když vzali za kliku a zjistili, že auto je otevřené. A tak jsem jim vyprávěla příhodu o odváté kartičce i o tom, že jsem si trajdala kdesi a on musel s dětmi k doktorovi. Příliš pochopení to ale nepřineslo.

Ovšem na stanici! Jo, když se domáháte práv, ale nemáte pachatele v nenávisti a nechcete ho zničit, jste vždycky za blbce!

„Paní, to už je trestný čin, škoda nad 10 tisíc. Peníze z něj vymůžeme podle posudku servisu. Dostane podmínku a bude muset dělat veřejně prospěšné činnosti.“ Říkají mi na stanici s pocitem spravedlnosti.

„No to zas né! To nechci.“ Tak jim vysvětluju, že se tak obyčejně nechová, že je skvělý otec. Prostě bych jen ráda měla potvrzení o tom, že to provedl a že se to nedělá. Aby se to neopakovalo.  Jenže ono nic mezi neexistuje. Buď veškeré následky nebo smetení ze stolu. Tak jsem řízení stáhla. Na úřad spravující záležitosti dětí ale zaslali informaci, že se tatínek dopustil trestného činu před dětmi. A Ospod si nás oba pozval. To byla teprve fraška!

Oba jak oukropy usedáme před paní úřednicí a ona začne:

„Můžete mi pane vysvětlit, proč jste si raději nekoupil jednodenní známku?“

Po pár výmluvách se začala ptát mě, proč zapomínám karty v autě. Trochu jsem nechápala úměru počinů. Ráda bych nezapomínala. Jó jak by byl můj život jednodušší, ale nedaří se mi to. Není to naschvál. Doporučila mi, abych si pořídila desky na všechny karty a vždy je předávala spolu s dětmi. (Brzy po tom incidentu mi takové pouzdro s veselými smajlíky daroval táta dětí. Dopadlo to tak, že jsme neměli karty žádné. Někam ty desky na cestách zapadly. Našly se asi za dva měsíce.)

„Ale co teď s vámi?“ Ptá se úřednice. „Mohu zamezit otci styk s dětmi, ale nepřipadá mi to nutné.“

Na to přitakávám a zase ho chválím.

„A co ode mne tedy chcete?“ diví se.

A já zas melu tu svou písničku: „Chtěla bych papír, kde bude potvrzené, že to udělal a že se to nedělá! Aby se to nepovažovalo za normální a neopakovalo se to.“

Paní vložila trochu psychologie a ptala se, proč se bojím toho, že by se taková situace mohla opakovat a nakonec mě poslala na terapii.

Protože opět v lidských právech nic mezi tvrdým trestem a smetením ze stolu neexistuje, otočila jsem se najednou k němu a řekla to, co mi poradily řeky: „Mohu tě poprosit, abys už takové věci nikdy nedělal?“ Bez váhání slíbil a tím jsme se všichni rozloučili.

Krom toho, že mi celá situace přijde komická, ve své podstatě mě ten hovor ale v něčem dojal. Asi rozpoložením nás obou. Poodkryl mi, co ho dlouhodobě užírá a měla jsem později možnost to vykomunikovat. Ze společného rozhovoru o dětech se mi zaleskly oči dojetím. Vždycky jsem věděla, že mám štěstí na tátu svých dětí.

Na jednu stranu to byl vždycky on, kdo dělal věci jak se sluší a patří a já takovej šílenec. Svým způsobem by pro mě bylo výhodou, kdyby měl jednou taky vroubek on. Vzpomněla jsem si, jak mi při rozcházení vyhrožoval, že mi vezme děti. Asi to bylo jeho strachem nebo strategií, protože se o to nikdy nepokoušel, ačkoli vzhledem k mému životnímu stylu by to asi nebyl velký problém. Zcela jistě bych dokázala žít jak se sluší a patří pod hrozbou odebrání dětí, ale dokud můžu žít sytě své cesty spolu s dětmi a dokud jsou se mnou rády, jsem vděčná za každý čas, kdy si to mohu dovolit.

Většinou je naše spolupráce s tátou po rozchodu obdivuhodně vstřícná. Jenže ten strach, že by mi mohl děti vzít, v koutku mé duše v nedůvěře zůstával.

Nedokážu vysvětlit proč, ale touto situací se to celé otočilo. U obou. Pocítila jsem, že právě díky němu mi vzít děti nemůžou. Zůstali jsme v míru. On jim hrdě poskytuje zázemí a já jim ukazuju roviny svobody a ctnosti nehmotných rovin v určité syrovosti se všemi následky, které to přináší. Nechávám jejich tátovi čest toho, že si to můžeme díky němu dovolit a že díky němu mají do života hmotné zázemí. Ujišťuji se, že mu nevadí, že jeho děti, když jsou se mnou, žijí dobrodružně a jsou vedeny k jisté houževnatosti. Však když jsme naše děti rodili, byli jsme takoví oba. A přestože se mi postupně v mém žití v divočině daří zajistit vše co stát udává jako nutné, když si představím úplný extrém, že by se něco semlelo a děti mi chtěli odebrat, vezme si je jejich spořádaný táta. A ten, mi je zase s důvěrou svěří. Jsem díky němu v bezpečí.

Někdy mi z těch našich holčiček může prasknout hlava, ale občas dostanu tááákové dárky v podobě slov a činů! Když z ničeho nic dcera řekne: „Miluju tvůj svět!“ Sice pak dodá že od té doby, co se alespoň trochu snažím o pohodlí, ale to už vlastně taky chci. Když si všímají drobných věcí, co pro ně dělám, ačkoliv by dávno měly být běžnou věcí. Když si umí všimnout, že jim je v živosti lépe než u mobilu. Když s dcerou s handicapem žiju prostě radost plnými doušky bez tlaku na výkon a ona je ve svých dovednostech nakonec napřed ačkoli to od ní neočekáváme. Když děti září.