Budu vám vyprávět příběh svého srdce. O jeho uvolnění.

Trvalo mi to 38 dlouhých let. A cesta je to celoživotní. Každý má své příčiny uzavírání srdce, schovávání pod kamennou vrstvu, či zasypávání nánosy, docela jiné. Někdo je v tom rád, někdo okusil blaženost uvolnění srdce, a tak o něj usiluje všelijakými způsoby, někdo má uvolněné srdce darem. Mnoho lidí se statečně znovu a znovu potápí do bolesti a drásá své rány. Živost svého srdce pak cítí možná víc, než by chtěl, ale zůstává citlivým. Uniformní návody nefungují, tak vám chci jen vyprávět svůj příběh, protože mě objevené věci fascinují. Ačkoli jsou naše cesty různorodé, jádro věci je jednoduché a použitelné komukoli, kdo se pro to rozhodne, koho to láká, kdo tomu věří.

Do vínku mi bylo dáno štěstí. Překypující, tryskající. Téměř v každém okamžiku života. Až takové štěstí, že mám pocit, že to nejde víc. A nepřestává mě překvapovat, že se i přesto neustále navyšuje. Poslední dobou snad na entou.

Čemu se naopak musím učit, je živost srdce. Vždycky se schovávalo za nějakou krustu. Cítila jsem, že někde uvnitř jasně září, ale že ty paprsky nepouštím ven.

Hraju dětem loutkovou pohádku O plamínku v nás. Už roky. Je o skřítkovi, kterého zachvátila obrovská zima vlivem necitlivosti srdce a postupně se učí vnímat náznaky citu. V jednom momentě mu víla ohně říká: „Ale Kiliáne, ledové srdíčko nemůže zahřát žádný plamen!“ Velmi mě pobavilo, když jsem si jednou dopřála indiánskou saunu, všude bylo dusno, přituhovalo. Mě, ačkoli vedro snáším velmi bídně, pořád nešlo prohřát se úplně dovnitř. Vdechovala jsem horký vzduch do útrob a kdesi uprostřed hrudníku jsem stále cítila chlad.  A najednou mi v uších zazněla moje stále opakovaná věta: „Ledové srdíčko nemůže zahřát žádný plamen!“ Prostě jsem to celou tu dobu hrála pro sebe…

Zkoušela jsem roky přijít tomu na kloub. Občas se mi podařilo pocítit živost srdce, ale vyžadovalo to veliké soustředění a vydrželo to jen chvilku.

Připadalo mi to jako boj s větrnými mlýny. Chvíli se mé srdce nadýchlo a rozlilo své paprsky. Ve chvilce nepozornosti šup a bylo vše při starém. Začala jsem se smiřovat s tím, že se to jen tak nenaučím. A přijala tuto práci jako takový celoživotní úkol.

Nemyslím si, že bych byla necitelná. Záplava soucitu mi přichází často. Mám obrovsky vřelá přátelství. Když pláču, je to zpravidla dojetím. Něco mi říká, že to je v pořádku. Že není třeba se trápit.  Smutných mi přijde velmi málo věcí. Jestli vůbec. Ty těžké chvíle jako by zhoustly. Cítím, že jdu ve stínu, aby pak jas byl o to zářivější. Ty chvíle si zpravidla umím užít. Ale jakési zastření srce, určité sevření, to tam bylo. A to nechci.

Nahlížela jsem do ranného věku, zda se problém nerodil tam. Překvapilo mě, že zdánlivě traumatické situace, které bych měla tendenci rodičům vyčítat, ty na sevření mého srdce neměly vliv. Někdy činy působily jako neláska, ale já ji stejně neomylně cítila.

Snad leda lpění na verši z Bible, který říká, že srdce je zrádnější než cokoliv jiného a je k zoufání.

Jedna velmi moudrá žena mi napsala, že se to týká povrchních emocí, že niterný cit je stálý a vždy správný. A je důležité rozlišovat hlas nitra od hlasů povrchních.

Stalo se mi to alfou a omegou v mnoha odvětvích žití. Kdy mnou zmítají povrchní touhy, které jsou pomíjivé a dobře z nich je člověku jen chvíli a kdy je to volání vnitřní. Moc mě překvapuje, jak zajímavé a šťavnaté jsou touhy duše. Přinášejí veliká dobrodružství a prospívají všem. O nic nepřicházím, když jdu za těmi.

Řeknu-li, že je správné plnit si sny a naplňovat touhy, nemyslím jakékoliv, ale ty hluboké.

Zajímavá je souvislost s Ježíšem. Téměř vždy, když konal zázraky a uzdravoval, předcházelo slovo „Chci!“

Chtění, které nevychází z nedostatku ani závisti, ale zevnitř nás, to umí veliké zázraky. Prostě se děje.

To byl jeden mezník k propuštění mého srdce. Ukotvením v niternosti si získalo mou důvěru a zkušenosti ji stále prohlubují.

Druhým mezníkem bylo uvolnění od ostražitosti. Mám pocit, že mi nikdy nikdo výrazně na srdci neublížil. A připadá mi, že to, zda nám někdo ubližuje, není až tak jeho věc, ale věc nás samotných. Prostě mám své srdce ráda a nenechám si ubližovat. Ale vyžaduje to ostražitost. A srdce rádo uvolněnost.

Nějak mě život dovedl k tomu, abych lásku uvolňovala od zátěží a začalo ve mně zrát, že taková láska nikdy nebolí, nezávisí na druhých a nemizí při ztrátě člověka. Jsem v ní v bezpečí.

Když jsem si to začala ověřovat prožitým, srdce tálo. Jednoho pro mě zlomového dne se uvolnilo z mého pohledu zcela. Neuvěřitelný pocit hřejivých paprsků tryskajících široko daleko. Srdce brnělo uvolněním několik dní. Bylo mi dáno duchovní jméno spojené se srdeční čakrou a jako pečeť mi přišla veliká pocta od kamarádky z dětství, že prý jsem jí už tehdy ukázala lásku bez podmínek.

Bylo to období rozchodů ne z mé strany, vlastně tří za sebou. A ani jeden nebolel. A to ne pro zavřenost, ale pro čistotu srdce. Děkuji.

Totéž si myslím o niterném štěstí. Nezávisí na podmínkách, nemůže mě o něj nikdo připravit, je bezpečné žít štěstí.

Jsou to dva stěžejní zázraky žití.

Svítit z nitra můžeme štěstím i láskou a je to náš přenádherný úkol s obrovským dosahem. V tento čas je to jeden z nejefektivnějších nástrojů pro zvrat k lepšímu. Když si vymýšlím nápady a rozmary, které by mé vnitřní světlo tlumily, život mě tam nepouští.