SEBELÁSKA

Základ dobrých vztahů je, žít tak, jak opravdu vnitřně potřebuji a toužím. Nemusím pak mít nikomu nic za zlé a nemusím po nich nic chtít. Lidé, pro které je má cesta nápomocná či blahodárná, najednou přicházejí sami. A díky tomu, že je můj vnitřní hrneček spokojenosti naplněný, přetéká pro ty, kdo se v mém životě vyskytnou. Dávání z prázdného hrnečku vyčerpává všechny zúčastněné. Stojím si za tím, že cítit se dobře, je prioritou, která svědčí všem okolo mne. Sami najednou přicházejí i ti, kdo mají niternou potřebu být v nějakém ohledu pro mne. Kruh propojující mnohé, se tím uzavírá a proudí.

Byla jsem vychována ke službě pro druhé i Boha. Když jsem se vydala na vlastní cestu, připadala jsem si najednou neužitečná. Cítím tryskající vděčnost za zázrak jménem život. Jak se Bohu odvděčit?

Tu jsem v tiché přírodě hmatatelně pocítila, že život, ten zázrak, je kusem Boha do mne vdechnutý, a že jsem s Ním skrze něj spojená. Jednota. Co cítím já, cítí i On. Jak tedy mohu způsobit, aby se cítil co nejlépe? Tím, že se budu co nejlépe cítit já. Ne v povrchnosti, ale v hlubokých potřebách duše. Vnímám to jako svou odpovědnost vůči Bohu. Jako projev vděčnosti.

Když je srdce plné bolesti, snažíme se ho nevnímat. Nedotýkat se ho, nemuset ho pocítit. Pokud chceme být v co nejpevnějším kontaktu se svým srdcem, abychom mu mohli naslouchat, potřebujeme tu bolest oddělit od samotného citu. Zda si bolest ponecháme je záležitost jiná. Někdo se jí rád vystavuje a sílí tím. Líbí se mi přijímat s grácií tu bolest, která je nevyhnutelná. Pokud je v mé moci cítit se vnitřně lépe, chci to udělat.

Zdá se ale, že někdy je hluboký cit k druhé osobě ve střetu se se sebeláskou. Že být s tím člověkem pro nás není dobré.

Pozoruju to kolem sebe, u svých blízkých, že se nechávají trápit člověkem, kterého milují.

Koho chci milovat je ale jiná otázka než to, s kým chci žít. Rozhodnu-li se s někým ve svém zájmu nežít, není třeba ho přestat milovat. To, co je nám v odloučení nepříjemné, jsou jiné faktory než láska. Je skvělé je najít. Pojmenovat je. Už to samotné je velmi ulevující a způsobuje oddělení bolesti od citu. Když si pak osvobozený cit k člověku, se kterým nejsme, dovolíme, může být velmi příjemný.

Často se mi stává, že osvobozením citu mě zraňující věci přestanou trápit, a tak s tím člověkem klidně můžu být. O tom píši v kapitole Neřád.