Taková bolest, že ani chlast nepomůže.

Ono se mi to říká. S mojí svobodomyslnou povahou a zároveň celoživotní klikou můžu říct, že mě muži nikdy příliš nezranili. Když se mi v tom nelíbí, prostě v tom nejsem. A raduju se z jiných radostí, než je vztah s mužem.

Znám ale ženy, které to ve vztahu s milovanou osobou týralo. Na srdci.

Třeba Živa. Příhodně ke svému jménu živelná žena. Mám ji moc ráda. Kdysi měla problém s alkoholem. To jsem ji ale ještě neznala. Ptala jsem se jí, jak se té závislosti dokázala zbavit tak, že si pivo moc ráda dá, ale ví kolik. Povídá:

„To byla taková bolest, že ani chlast nepomohl. A tak nemělo cenu pít.“

Týkalo se to muže, se kterým měla malé děti. Divoká Živa milovala nespoutaného tantrika, který vyrábí náhrobky z kamene. Žila s ním své sny. Odvážné cesty, tvoření domova pro děti, vášeň. Nebyl tehdy ale příliš schopen věrnosti.  Zároveň si vše otevřeně říkali. Ať chtěla nebo nechtěla, týralo ji to.

Odnesl to čas. Dneska je z něj věrný rodinný typ.

Musela jsem se Živy vzhledem k mému tématu zeptat, jestli to, co ji bolelo, byla láska.

Prý vůbec. Láska tomu tehdy odolala. Dokonce byla schopná mu na víkend s milenkou navařit. Ale dala mu tehdy děti. Se smíchem vypráví, jak dostaly všechny průjem a že to nedali. Že se prostě vrátili dřív.

Zajímalo mě, co tedy způsobovalo tu bolest. Hned věděla. „Už jsem se o děti nechtěla starat sama. Nechtěla jsem přijít o naše sny. V tu dobu jsem neměla na to žít si je bez něho. Nechtěla jsem svůj starý život.“

Přichází mi z toho jasné poučení. Jak důležité je dát váhu svým snům a žít je!