Teorie, že láska v čisté podobě nebolí nikdy, ve mně zraje dlouho. Ale říkala jsem si, že jsem třeba ještě nepoznala tak velikánskou lásku, bez které bych nedokázala být. Takovou lásku, která může zlomit srdce.

Vztah s mužem pro mě není bránou ke štěstí. Možná je pro mě dokonce snazší dosáhnout naplněného pocitu štěstí bez muže než s ním.

Pamatuju si, jak jsem pozorovala mé kamarádky, které hledaly svůj ideální protějšek. Vždy do nového objevu vložily všechnu svou důvěru a cit. Jenže záhy došly k nepřekonatelným překážkám a zase byly samy.

Mnohé z nich si začaly dělat jakýsi soupis požadavků, které by měl budoucí partner splňovat, aby s ním byly šťastné. Pak si takového partnera zapřály, a protože mé kamarádky jsou taky tak trochu čarodějky, onen vysněný zpravidla velmi záhy přišel. Přesně splňoval všechny vepsané podmínky.

Jenomže se to pořád opakovalo. Prostě se objevila nová nepřekonatelná překážka, kterou seznam podmínek neobsahoval. Vnímala jsem, že pro ně prakticky není možné vymyslet předem všechny okolnosti, které by mohly být důvodem rozchodu.

Tak jsem takový seznam pro sebe nikdy nepsala. Není v mé moci vytvořit ho natolik prozíravě, aby byl celistvý.

Pamatuju si ale na okamžik, kdy jsem ve svém nitru pocítila, že můžu chtít pro sebe všechno. I v záležitosti muže. Ne, že by měl mít všechny ctnosti, bohatství a bůhví co. Ale aby byl takovým vším pro mě. I v záležitostech, které o sobě ještě netuším.

Den na to k nám přijel jeden muž. Já k němu přistoupila a říkám si: „Aha. Tohle je to všechno.“

Nechtěla jsem ho pro sebe. Jen pro mě bylo zajímavé pozorovat, že to „všechno“ někde běhá. Nijak mi nechyběl. Někdy jsme jakési souznění pocítili. V těžkých situacích jsem s ním měla neobvyklý soucit.

Když jsme se ale po letech setkali oba dva zrovna volní, zažila jsem nepoznané. Tryskající štěstí, které pramení z jiné osoby, než jsem já sama. To pro mě bylo nové. Měla jsem v tu dobu pocit, že už se mi splnila všechna přání v životě a už si nic nepřeju. A pak přijde tohle. Gejzír prožitků naprosto převyšující mojí fantazii. Každý den strávený s ním jsem prožívala jako jen pro dnešek. Nemohla jsem totiž uvěřit tomu, že to můžu zažívat zase. A znovu. Pokaždé s velikou vděčností a žasnutím.

Oba jsme velmi svobodomyslní lidé a nevkládáme si do života závazky, které nejsou nutné. Ani v otázce věrnosti. Ne, že bych chtěla víc mužů najednou, to neumím. Ale nemít tam ten zákaz. Zbytečné pouto. Jednou jsem mu ale říkala, že se někdy stává, že člověk začne být věrný tak nějak samovolně. Prostě zjistí, že ho nikdo jiný nepřitahuje. A to pak je dobré, když to ten druhý ví. Otevírá se tím jiný druh důvěry s větším potenciálem prožitků. No a on mi tehdá řekl, že to tak ke mně má. Že ho ostatní ženy přestaly lákat.  A tak jsem se otevřela té důvěře v bezpečí ještě více, hlouběji, propleteněji.

Nedlouho potom mě pozval na akci svých kamarádů. Byl tam dřív než já. Přišel mi naproti k autu. Protože ví, že je pro mě moc důležité, říkat si celou pravdu a nejradši hned, vychrlil na mě jakési varování, že je tam přítomna žena, pro kterou má slabost. Dva roky jí prý neviděl a doufal, že ho to přešlo. Ale není tomu tak. Prý se omlouvá, kdyby se choval divně. Řekla jsem na to, že bych tam tedy asi neměla být. A to on že né, že jsme tam chtěli být spolu.

Vzal mě k ní a představil mi jí jako ženu, pro kterou má slabost. Mě představil jako kamarádku, se kterou teď je. A ona na to říká: „Že by láska?“ Ze mě bez přemýšlení vypadlo: „Ta může být všude.“ Ona dodala: „Když to ale nikomu neubližuje.“ Já opáčila, že to je každýho věc. Tím jsem myslela, že se moc nedá hádat, co by komu ublížilo a že by si to každý měl hlídat sám. Zpětně vzato se mi líbí, jak jsme si hezky v prvním krátkém okamžiku rozdali karty. On si nemůže pomoct, ona má obavy ze zranění a já si to hlídám sama. Dělejte si co chcete…

A pak to celé pozoruju. Mělo by mi to vadit. To, že muž, který je se mnou a který mi připadá jako ten nejlepší na celém světě, teď touží po jiné ženě. Mělo by mě to bolet.

Když ale zkoumám své pocity, zjišťuju, že se to neděje! Dokonce se tam snažím tu bolest najít, ale nedaří se mi to! Cítím pořád stejnou lásku k němu, možná dokonce ještě větší. Až takovou, že mu tu ženu přeju. Navíc mě fascinuje ona. Přijde mi úžasná a chtěla bych s ní kamarádit. Zaplavuje mě neskutečný pocit štěstí, že moje teorie se potvrzuje. Že láska, která si netvoří závislost a nechce druhého vlastnit pro sebe, prostě nebolí!

Ten muž, to moje „všechno“ si mé euforie všiml. Sedl si ke mně na lavičku a já mu musela nadšeně vypravovat, jaký životní zlom právě teď prožívám. Přestože zná moje netypické pochody i mé nezlomné štěstí, hodně se tomu divil a byl rád.

Dokonce se stalo, že mezi ní a něho se vecpal nějaký muž. Ještě sebral jeho kytaru a začal jí hrát. No a mě to úplně pohoršilo. Měla jsem chuť mu tu kytaru vyškubnout a vrátit jí jemu.

Oni dva spolu totiž moc krásně zpívají. Všimla jsem si, že si zabroukala písničku, kterou mi kdysi zpíval jeden přítel. Mám tu písničku moc ráda, ale prostě se mi nepodařilo ji dohledat a už jsem jí pak nikdy neslyšela. A ta žena, když viděla, jak mě to potěšilo, si vystála frontu na podium a pro mě tu písničku zahrála. Měla jsem takovou chuť ji obejmout! Nakonec jsem se na to podium vecpala a objala jí.

V ten večer se mi uvolnilo srdce. Spadla z něho ostražitost, abych si nenechala ubližovat. Pocítila jsem bezpečí na úplně jiné rovině, než je ta, že by mi můj muž nikdy neublížil, nebo že si já nenechám ubližovat, protože tu stojím sama za sebe. Ano, to co mi celý život svíralo srdce, byla ostražitost. Díky ní nemám zlomené ani výrazně zraněné srdce. Děkuji za to. Ale teď už není potřeba. Nemusím si hlídat, ke komu mám kolik lásky cítit, aby mi bylo dobře. Ukotvilo se ve mně to, že milovat je naprosto bezpečné v neomezené míře. Láska může ze mě tryskat , kolik jí jen ve mně je.  Jen je třeba si hlídat, zda je můj cit čistý, bez nežádoucích příměsí.

Během toho večera mi přišly tři situace nepříjemné. Jednou za tím stál pocit nespravedlnosti, po druhé hrdost a po třetí moje dedukce. Ani jednou to nebylo kvůli lásce. Nespravedlnost jsem mu vycinkala, na hrdost se vykašlala a na dedukci jsem se zeptala. A bylo zase dobře.

(Nespravedlivé mi přišlo, že při jedné písničce, která mi připadala víc o nás, než o nich, se na mě ani jednou nepodíval. Jenom celou dobu na ni. O svém pocitu jsem mu řekla. Vlastně vůbec nemohl tušit, že je zrovna tahle písnička pro mě důležitá a omluvil se. Musím si ale s určitým vtipem k té situaci přiznat, že tu písničku od té doby nesnáším a chtěla bych, aby ji už nikomu nikdy nezpíval. Ani mě. A musím se tomu přiznání smát.

O hrdost šlo tehdy, když jsem věděla, že se spolu loučí. A když se mě občas organizátor akce zeptal, kde ho mám. A mě se chtělo spát. Měla jsem náš společný spacák. Hrdost by mě poslala do lesa spát, ať si mě pak hledá jak chce. Společnost kolem mě se zúžila v jednu přinasranou ženu a dva oplzlé kluky. Odpočívala jsem na lavičce. Ten horší z oplzlých kluků si najednou začal prohlížet můj usínající obličej s otázkou, jestli jsem hezká. Rozespalá jsem se posadila s důraznou prosbou, ať mojí krásu hlavně nekomentuje. Na vtipu celé situace přidala ta přinasraná žena, která mi začala z nějakého vědeckého pohledu, který studovala, vysvětlovat, že mám nejsprávnější obličej, který kdy viděla. Prý je správné, mít tu mohutnou bradu, (na ni jsem se naučila být hrdá, protože je znakem silných osobností a čarodějek) protože ve stáří prý propadá a já ji pak budu mít akorát. Odpověděla jsem jí, že jsem si všimla více prvků na svém těle, které jsou při přibývajícím věku výhodou. Asi se těším na stáří. Když pak kluci začali být svojí oplzlostí nesnesitelní, přinasraná žena je poslala za lektory o sexu a já jsem se vydala donést část spacáku mému „všemu“. Přicházím k jeho autu a jejímu kolu v úplné tmě, nic nevidím, jen zoufalým hláskem říkám, že tam s těma klukama už nechci být, že jsou chlípný. Ona se mi omluvila, že se tam tulejí, vzala bicykl a mizela. On za ní volal ať zastaví, že jsou v jejím košíčku klíče od obou aut. Jeho i mého.  Já na ní volala, ať se vrátí, že jen nesu spacák. Nevrátila se. A on mi s klidem říkal, že to tak je asi správně.

A pak přišel ten poslední nepříjemný pocit. Dedukce, že tam měli být spolu, a to možná pořád. On mi řekl, že si to z nějakých zkušeností úplně nemyslí. No, musejí vědět…

Přemýšlela jsem nad tím, jestli se mi potom chce s ním milovat. Došla jsem k závěru, že to stejně záleží jenom na tom, jak to budu vnímat v ten daný okamžik, a co budu cítit od něho. Což platí ostatně vždy. A cítila jsem od něj právě ten večer tolik nerozdělené pozornosti a citu, že jsme usnuli za svítání. Pozoruhodné pro mě bylo, že můj pocit s ním, se nijak nezměnil. Nebyl nijak poznamenán večerním prožitkem. Byl stejně hluboký a propletený, jako po sdělení, že ho jiné ženy přestaly přitahovat.)

Od té doby už se mi se sevřením srdce pracuje mnohem snadněji. Koupu se v tom blaženém pocitu a vnímám svou záři ze srdeční čakry. To, co jsem brala jako svůj celoživotní úkol, který se podařit ani nemusí, je najednou stálou součástí mého života, a to bez námahy. Občas se mi stane, že pocítím na srdci nějakou tíhu či nepříjemnost. Pokusím se oddělit ten pocit od lásky, čistou lásku zase plně rozlít a tu oddělenou část pojmenovat a pracovat s ní tak, aby mi bylo co nejdříve dobře.