ZAMILOVANOST

Jsem zvláštní člověk. Vztahy beru s lehkostí. Žádný rozchod mě příliš nezarmoutil, spíše uvrhl v euforii ze znovu nabité svobody. Dokázala jsem spokojeně žít 15 let ve vztahu s otcem našich dětí, ale někde v koutku duše jsem si o té svobodě stále snila.

Takovou neobvyklou stránkou mé osobnosti je, že opravdu nesnáším zamilovanost. Ty rozteklé pohledy, odosobnění. Vytržení z reality.

Sedím na skále a pozoruju krajinu. Normálně bych cítila sytě vůni vánku, zpěv ptáků a vnímala kámen pod sebou. Ne tak když jsem zamilovaná. Uvidím ten výhled a hned ho musím fotit pro svého milého s lítostí, že tam také není.

Jo občas se mi to stane. Jsem v tom zpravidla zoufalá. Chci myslet na to, co zrovna prožívám, a ne na to, že by tu měl být někdo další, kdo mi chybí. Krom jednoho případu mě to vždycky vymrštilo jak odstředivou silou ze vztahu ven. A ten jeden případ nebyl onen patnáctiletý vztah s otcem mých dětí. K němu jsem cítila to srdce, ne poblouznění. Hlubokou lásku, kterou na jisté rovině cítím dodnes. O to stojím. Jednou jsem se ale rozhodla ze zamilovanosti neutéct. Byl to tak hodnotný a charakterní kluk! Dokázala jsem to. Když však zakrátko vystoupil ze vztahu on, byl to ten nejkrásnější rozchod, který jsem zažila. A zpětně vidím, že to to pravé vůbec nebylo.