Život je magicky čarokrásný. Možná jsem klikař, že můj život je právě takový. A možná ho tak prostě vidím. Když mi bylo osm roků, byla jsem velmi šťastná. Všechno bylo tak opravdové, živé. A ti velcí dospělí lidé mi připadali ustaraní, zatížení, v nějaké mlze. Umanula jsem si, že to tak nechci. Že o takové „dospělé“ žití nestojím. A tak se stalo, že i když je mi teď 34 roků, jsem malinko lehkovážná (nebo nad věcí?), impulzivní, plná divokých snů a přání, která si úspěšně plním, neochotná ztrácet drahocenný život rutinními požadavky společnosti… ta žhavá rudá koule, co se tu každé ráno nad kopcem vynoří, mi udělá pokaždé takovou radost! Večer zas nad soumrakem nepřestávám v utichání žasnout. Netoužím po úspěchu. Toužím žít …nejen existovat.
A tak není zas až tak divu, že když mi paní doktorka genetiky sdělila diagnózu našeho nového miminka se slovy: „Tyto děti dosahují v dospělosti v duševním vývoji úrovně osmi-letého dítěte.“ …vypadlo ze mě něco ve smyslu: „To je výhoda!“
Pár slz z přetlaku emocí ukáplo, ale po té novině jsem běžela za tím naším tvorečkem plná zvědavosti a nadšení. Milá, osobitá lékařka na našem oddělení se mě optala: „Vy jste ještě nebyla na genetice?“
Byla. A naše dcera s Downovým syndromem tak mohla zažít start do života bez počátečních traumat. Byla jsem hrdá na to, že je přesně taková. A můj úžas nad ní každým dnem roste.
