Domov

DOMOV. Základní potřeba? Nu jak pro koho. Mě třeba překáží strop. Když jsem trávila doma pod střechou víc jak půl dne, byla jsem otrávená. Střídavá péče o děti mi v posledním roce navíc otevřela možnost být dost sama. Nemohla jsem se dosytit brouzdání rosou, spaní nad řekou a ve slujích, nadechování východů slunce a měkkosti mechu. V tichu. V posteli jsem spala tehdy, když jsme se potřebovali tulit s dětmi. Byla jsem ráda, že zázemí a pokojíčky jim zajišťuje tatínek. U mě zažívají dobrodružství, svobodu a syrovost přírody. Myslím, že to není málo. Domov jsem si nepřála. Bylo to pro mě něco jako nutné zlo. Snila jsem si o zákoutích na louce schoulené v náručí stromů a hlazené říčkou, kde tu je kuchyň zarostlá do bujného porostu při břehu, tu vana s brutarem na ohřev říční vody co by koupelna a dřevěný domeček na kolečkách, ve kterém se dá topit a přijímat návštěvy. Tento svět jsem si začala tvořit. K tomu jednu komůrku v domě u svých dětí, kdyby zrovna mé království sdílet nechtěly.

Jenže někdy věci neplynou. Nejsou tehdy, kdy jsem si to plánovala a ještě se tvářejí, že to tak má být. Kdykoliv jsem se pustila do přípravy zásob na zimu, nic se nedařilo a v hlavě mi zněla věta: „Je o tebe postaráno!“ Nojo, ale věř tomu v listopadu…

Udeřily mrazy. V mém pokojíčku nebyly kamna a přímotop jsem měla vzhledem k cenám elektřiny zakázán. Pořídila jsem si plynový teplomet, který ovšem vyžadoval stálé větrání a efekt měl jen v bezprostřední blízkosti. Začala mi být pernamentně lehce zima. Tak se mi přestalo chtít lézt do řeky a spát venku. Děti se ke mně tulili jen chvilku, dokud jim nezačala být v mém pokojíčku zima.

Dobře, na zimu si seženu bydlení. Třeba provizorně nějaký byt. Opět jako nutné zlo.

Zalezla jsem do peřin, vzala do ruky noťas a hledala nabídky. A hele! 3+1 v malé vesničce s autobusovým spojením holek do školy, a jen 2km od oné loučky schoulené v náručí stromů a omývané řekou. Jedem se tam podívat. Holky jsou krom toho, že předchozí majitelé měli v jednom pokoji štíry a sklípkany, naprosto nadšené. Ne tak já. Jen jsem otevřela dveře do bytovky, sevřela mě úzkost, která mi připomněla pocit v mládí, kdy jsem měla bratrovi hlídat po dobu jednoho týdne byt v paneláku v malém městečku během jeho dovolené. Tenkrát jsem po čtyřech dnech utekla v depresi.

Potěšila mě majitelka loučky, kterou užívám. Vídá mě tam s oslíky, v řece a nebo jak sekám kopřivy větší než já. Když slyšela, že sháním byt, s upřímnou obavou prohlásila: „Ona tam zahyne!“

A tak jsem hledala chatičky, pozemky, mobilheimy… no prostě něco, co by se líbilo i mě i dcerám.

Nic.

Zima, nepříjemno. Odcizování dětí. Můj činorodý život se zmuchlal do soustavného hledání neexistujících realit, které by alespoň zdánlivě odpovídaly mým snům s vidinou, že mě hypotéka zapikuje nadosmrti.

Mám vyzkoušené, že to, co je pro mě dobré, přichází samo a přesně tehdy, kdy to nejvíc potřebuju. Zpravidla mě čas trochu napíná, ale nikdy to není pozdě. Teď je ale dávno pozdě. Tak co kurník dělám špatně?

Kašlu na všechno a jdu si zatančit. Takový spontánní uvolňující tanec v náručí českého ráje. Nezvykle pomalu ze mne padají vrstvičky napětí, strachů a nespokojeností. Když nastane lehkost a uvolnění, mohu si něco přát. Co si opravdově přeju?

DOMOV!

Ano, to nutné zlo, pod jehož střechou jsem bývala tak otrávená! Jak by mi mohlo do života přijít to, po čem netoužím a na co se často zlobím?

Proto jsem musela sáhnout na ten pocit nepohodlí, do té míry, aby mi domov začal chybět.

Začala jsem se smát. Ano! Přeju si domov. Střechu. Teplo.

Vyběhla jsem bosky na terásku, slyšíc stále zřetelně podmanivou hudbu. Bylo mi božsky. A chtěla jsem tam venku být dlouho. Z ničeho nic ale začal foukat ostrý ledový vítr. Zalézal za krk a pod triko. Zase se hlasitě směju. „Já chci dovnitř! Pod střechu! Do tepla.“

A tak jsem si niterně začala přát domov.

Ani ne do týdne mi přišla sms od blízké kamarádky:

„Potkala jsem nového přítele, který rozváží rakve. Zbytečně topí veliký dům v rokli a je skoro pořád na cestách. Přál by si nájemníky. A má několik stodol. Chtěl mít doma zvířata, ale nemůže se o ně starat. Nechceš tam bydlet?“

„Jo jo jo“ odpovím.