Miluju dědky
Ty s dlouhými bílými vousy, co sedávají u mariáše a v hospodě mají místo pro půllitry pod deskou stolu. Nebo starý čundráky s tváří ošlehanou větrem s hlubokými vráskami od dojetí z dálek. Kulišácké loutkoherce a umělce s odleskem mnohých moudrostí vlivem množství prožitého.
Pak ty dědky, co se nebojej životních výzev a jakéhokoli vše zvratného činu. Mají vrásky u očí od smíchu a neuhasitelnou jiskru v oku s příslibem nekonečného klukovství s neotřelými nápady. A přesně u takového dědka bydlím.
Odstartoval to veselý telefonát, kde mi sdělil, že při rozvozu rakví, což je jeho práce, potkal jíti po silnici batoh. Oslovil jej, zda nechce svézt. A ten batoh, měl před sebou příruční zavazadlo, křehce vypadající ženu, ve tváři otisk živelnosti přírody. Dobročinné svezení této ženy s břemenem, mé blízké kamarádky, se spojilo v dlooouhou debatu. Když došlo na jeho přiznání určité marnosti a koloběhu pustých dní, přičemž zbytečně vytápí prázdný dům během svých cest, prohodil nahodilou myšlenku, že by mohl sehnat nějakého nájemníka. Zpětně vzato tím nejspíš mířil na ní. Dnes jsou totiž spolu. Navíc viděl její příbytek, maringotku uprostřed lesů a luk, nechápaje, že to není nouze ale její sen. Přísedící mu odvětila, že by věděla o někom, kdo v tom kraji hledá bydlení. Má ale tři děti a hodně zvířat.
Klukovská dušička se neulekla. Prý toužil po koni, ale neuměl to s nimi a byl furt pryč. Stodoly a pozemky k jeho domu patřily. Dala mu mě k uchu a bylo vymalováno.
Dohodli jsme se, že přijedu večer v osm, aby mi dal klíče od domu, že prý další den nebude doma a přivezou mu uhlí. Ať to vyřídím.
Přijel v jedenáct. To mě potěšilo, jelikož tříhodinové zpoždění je naším takovým rodinným standardem, který jsem od svého pokolení s lehkostí přijala. Nebude ho tedy tato moje neřest rmoutit.
Když před mými zraky stanul pán z bílým plnovousem a klukovskou jiskrou v oku, zajásala jsem.
„Říkají mi Georg.“ Zarazila jsem se. Budu muset vymyslet něco jiného. Když jsme koupili osla Ronyho, ten americký výraz se mi nelíbil a říkáme mu Hugo. Sallyho jsem přejmenovala na Bucifala. Čikitu na Čekanku a Montyho na Krišpína. Georg mi nejde přes pysky. Jelikož se tento muž hraběcího původu jmenuje Georg Leopold dAure, zkusila jsem mu říkat Leopolde. Tu se zarazil a povídá: „Tak mi od mala říkali, když jsem něco provedl!“ Po pár dalších pokusech jsem si na George zvykla. Obzvláště, když mu tak říkají mé dcery. Z úst Johanky to zní skvěle. Nikdy nevím, jestli říká Georg nebo dort. Časem to vyladila na Georgino. Nicméně se vrátím k prvnímu setkání s ním.
Ihned se jal ukázat mi prostory pro zvířata. Museli jsme projít mezi množstvím pozoruhodných pokladů. Monumentálním předmětem na zahradě byla motorka se sajdkárou. Nebyla to obyčejná sajdkára. Byla na ní pečlivě připevněná labuť! Ta z poutě. Když mi potvrdil, že tato věc je pojízdná a když při debatě o koních prohodil, že stodola je prázdná, jen z ní musíme odnést letadlo, usoudila jsem, že tento člověk mě snese. A že mě čeká netušená legrace. Život je čaroděj.
Letadlo je jak z Julia Verna. „Máme dvě možnosti,“ pronesl Georg. „Buď ho dáme do muzea, nebo ho pověsíme do hodovní místnosti místo lustru, oslavenec bude sedět v tom letadle a ostatní mu budou podávat jídlo a pití.“ Následoval můj záchvat smíchu. Doteď jej často v této životní etapě mívám.
George zase nadchlo to, co jsem si jako první přinesla do domu. Dřevěné lyže s péry, sněžnice, krmítko pro ptáčky a motorovou pilu.
Uvnitř má dům pohádkového ducha a je plný kouzelných zákoutí. Úplně zhmotněné čaro. Usedli jsme k čaji a mě připadalo, že jsem se ocitla u pohádkového dědečka, moudrého a veselého. Klábosili jsme do půl třetí ráno. Oba máme zásobu bizarních příběhů.
Musela jsem ho ale varovat, že přijde do řečí. Bez váhání odvětil, že je starý na to, aby se zabýval pomluvami. Netušil ovšem, nakolik moje neobvyklá osobnost přitahuje pozornost klevetivé společnosti. Ta nás dodnes nepřestává překvapovat.
Nakonec mi dal s podivuhodnou důvěrou nejen klíče od domu, ale i peníze na uhlí.
Když jsem druhý den s Johankou přijela na náves, abych vyhlížela náklaďáček s uhlím, Johanka z ničeho nic propukla v jásot, vyskočila z auta a hrnula se přímo k Georgovu domu. Jakoby ho celý život znala, jako by se jí po tom místě stýskalo. Suverénně vešla vrátky ke správným dveřím a dobývala se dovnitř. Nechápala jsem.
Přistěhovala jsem se brzo. Čekal na mě pokojík s balkonem do lesa, s psacím stolem a nádherným starožitným malířským stojanem po Georgově otci. Prý mám hlavně malovat a psát.
Život mi prostě dává víc, než si dovedu vysnít.
Tak jako já se nikdy u přijímacího pohovoru neptala na výši výplaty, ani George nezajímala výše nájmu. Mám dávat peníze do domovní kasičky. Když bude peněz málo, pojedu taky nějakou cestu s rakvema. Od začátku mám zvláštní niterný pocit klidu, že to pro mě takto bylo připravené a že tu mohu být užitečná.
Když jsem jela do práce, musela jsem s novinou o svém bydlení běžet za šéfovou, jelikož už několikrát o mne projevila dojemnou starost vzhledem k mému dosavadnímu žití bez možnosti si topit, přestože už udeřily mrazy. Barvitě jsem jí popsala ten příběh a ona povídá: „No pozor na strejdy. Oni se nezdají.“
Zamyslela jsem se nad jeho klukovskou jiskrou v oku. Tu balící jiskru jsem tam nepozorovala. Ale vzhledem k tomu, že se před krátkou dobou rozešel s pátou manželkou, uvedl mě tento hovor v pochyby.
A tak Georgovi říkám: „Ty, Georgi, když tvá pátá manželka odešla, šestá nepřijde, když tu jsem já. Co s tím uděláme?“
Tu jsem uviděla onu jinou jiskru v očích a v odpověď mi přišlo: „No musíš mi najít nějakou tvou kamarádku. Který nebudeš vadit.“
A opravdu. Máme se moc rádi. Mám v tomhle dědkovi vážně výbornýho parťáka. A oba jsme se tehdy podporovali v pokukování po nějakých hodnotných partnerech. Ale víš co. Zadaná jsem byla 15 let. Bydlet s pohádkovým dědečkem a přitom být volná, je něco, jako plout v přesně tak měkoučkých oblacích, aby byli tak jemné, až sotva hmatatelné, avšak dostatečně hutné nato, abych nepropadla a mohla vidět všecko hezky z výšky.
Nejnovější komentáře