Jak jsem se poprala s psycholožkou

      Bratránek mi nabídl bydlení ve mlýně po babičce. Pastviny bych měla přímo za okny. Taková nabídka se neodmítá. Rodové žití. Georg, v jehož domě bydlím, se mnou ale počítal. Vybídl mě, ať za sebe najdu náhradníka. A světe div se. Na facebooku jedna žena, kterou znám z tančení, hledá nájem pokojíku v okolí Turnova, ideálně v domě. Pozvali jsme ji na návštěvu. Naschvál jsme neuklízeli a naše žití ji ukázali bez přetvářek, jelikož je to psycholožka a doposud žila z našeho pohledu v luxusních podmínkách. Tak aby věděla, do čeho jde.

Kupodivu ji náš punkový životní styl nadchl. Prý na ní z nás dýchl pocit lidskosti. Žila delší dobu sama, a tak chce nějaký čas sdílet prostor s otevřenými lidmi. Navíc chodí s mužem, který vede dosti alternativní život a má tudíž možnost vyzkoušet si takový styl žití dříve, než se přistěhuje k němu. A tak jsme si plácli.

Jenže mlýn po babičce se odložil na neurčito. Stávající nájemnici nevyšlo náhradní bydlení a musí tam minimálně ještě zimu strávit.

A tak tu žijeme všichni. V domě u pohádkového dědečka žiju já se třemi dcerami, psycholožka Eva a občas jeho přítelkyně. My máme dva pokojíky s balkónem, Eva nejprostornější pokoj a majitel domu s přítelkyní obývá maličkou komůrku v podkroví. Podivuhodné.

Měla jsem radost, že budeme mít neustálý servis psychologické poradny. Vzhledem k handicapům dvou ze tří dcer i já často potřebuji návod na to, jak reagovat na určité výlevy.

Když nastal onen den, kdy se Eva stala součástí našeho domu, plakala. Plakala myslím tři dny. Potřebovala naše objetí a útěchu po těžších časech. Začala jsem přehodnocovat, zda neděláme psychologa my jí. Pro mé dcery byl ale dotek křehké osoby blahodárný. Osoby, která je taky smutná. Která nehodlá dělat těžké věci a snadno si říká o pomoc.

Mé děti mají matku, které nepřipadá skoro nic smutné. Když už pláču, je to zpravidla dojetím a štěstím. Nepamatuju si, že by mě nějaká životní situace výrazně rozhodila. Mám ukrutnou sílu. Když se s dětmi mazlím, brzy je to začne kvůli mým svalům tlačit. A smějeme se tomu, že mají tvrdou maminku. Máme se i přes pubertu v plném proudu moc rády, čas spolu si užíváme. Ale zažívat od někoho i křehkost jim je moc příjemné. Pozorovat, jak se pracuje s citlivou nervovou soustavou.

Po třech dnech se Eva začala smát. A veselá je čím dál víc. Snad jí to s námi svědčí…

Učí nás všímat si, co nám je nepříjemné a hned to s laskavostí říci. Zezačátku jsme se jejích poznámek o tom, co jí od nás vadí, lekali. Kouzlo ale spočívá v tom, že pak v sobě člověk vůči druhým neukládá žádné mrzutosti. A tak jsem to zkusila taky. Říct ji i prkotinu, kterou bych s jinými lidmi neřešila. A ajó. Tak jako umí s laskavostí své pocity říkat, tak je umí i od nás přijímat.

My Evu zase učíme přijímat prudší a drsnější emoce. Že neznamenají, že se nemáme rádi. Jak je příjemné je vyplavit. Občas se taky snaží vztekat se, ale my to zpravidla nepoznáme.

Po nějakém čase se mi svěřila s nápadem, že bychom mohli pořádat pravidelné porady. Začala jsem se při představě naší nevyzpytatelnosti a spontánnosti hlasitě chlámat. Moc jsem se těšila na Georgovu reakci na tento nápad. Ten pronesl: „No, co s tou Evou budeme dělat? Když chce porady. Tak to bysme ještě měli začít vydávat časopis. A jí ustanovíme redaktorkou. A budeme ten časopis o dění v domě vyvěšovat v obci na zastávce.“

Roztomilý je příběh o tom, jak se odhodlala nechat se pro svého přítele namalovat. Hotový akt chtěla dát zarámovat. Nutila ale rámaře, aby obraz držel jen z rubové strany. Aby se na kresbu nedíval, jelikož ji to přivádí do rozpaků. Rámař se usmál a povídá: „To mi musíte ukázat, budu to rámovat, stejně to uvidím.“

Jednoho dne přišel Georg s nápadem, že půjdeme za Mikuláše, čerta a anděla. On, já a Eva. Tím si ale Na sebe ušil bič. Několik nocí jsme prodebatovali o tom, jak nestrašit děti, jak naopak vychovávat rodiče a jaké pohnutky k dobrým činům jsou zdravé. Jediné, na čem jsme se shodli bylo to, že čert do pekla odnese anděla. Do pátého prosince jsme se nedobrali úplné shody v názorech a do rodin vyrazili tak nějak v duchu, uvidíme jak to půjde.

 

 

Georg má s rolí Mikuláše mnohaletou praxi. Udělal si záznamy o činech dětí a s nacítěním na nátury jednotlivých osůbek jim vznešeně kázal do duše. Alternativcům s citem, motorkářské rodině neotřele a lumpům přísně.

Eva v andělském rouchu vypadala jako nějaká svatá Abatyše. Plnila opět zjemňující roli. U panáků se upejpala, ale neodolala. V jednom okamžiku měla silnou potřebu chránit z jejího pohledu velmi vyplašeného kluka, probudila se v ní její profese a začala dávat rady rodičům. Já, ač jsem byla čert, jsem se do debaty vložila z role matky, která ví, že v některých situacích se prostě ideálně k dětem chovat nedá.

Já se na roli čerta moc těšila, ale vzhledem ke své potřebě zarputilé pravdivosti jsem netušila, co se mnou udělá, na někoho si hrát. Ale já si na nic nehrála. Já se tím čertem opravdu stala. Bylo to tak zvláštní. Měla jsem v sobě najednou tolik škodolibosti, potřeby zadostiučinění, pocit, že umím procházet zdí, potřebu číhat a vidět za roh. Známé děti mě nepoznaly, ač jsem neměla masku přes obličej, jen čerň. I v autě při přejezdu jsem zůstávala čertem a když mi někdo volal, mluvila jsem potutelným drsným hlasem.

Dodatečně jsme od dětí dostaly balíček posbíraných věcí pro Mikuláše a anděla, pro čerta uhlí. Uhlí jsme dali ke kotli, dětskou čepičku, plonkovou ponožku a želatinové bonbónky si rozebraly mé děti a obrázek anděla jsme nechaly Evě, ta tou dobou nebyla doma. Když se však vrátila, začala mi vysvětlovat, že jsme jí o rozdělování balíčků měli říct. Optala jsem se, zda chtěla ty želatinové bonbónky nebo plonkovou dětskou ponožku. Opáčila, že jde o princip, že na Mikuláše jsme šli společně, tak jsme měli balíčky společně podělit. V té momentální situaci, kdy jsem někam spěchala, mi její problém přišel naprosto absurdní a s trochou jízlivosti říkám, že na takové uvažování nemám kapacitu. Že je tam ještě ale uhlí, kdyby ho chtěla.

Georg, který to ze za stolu pozoroval a tuto peripetii s ní už, zdá se, probíral, pronesl: „Říkal jsem ti, že bude vzpurná.“

To mě rozesmálo, ale Evku stále rmoutilo, že její potřebu neberu v úvahu. S naprostou pevností a klidem jí říkám: „Prostě s tím nesouhlasím. Mohu pro tebe udělat něco jiného?“   „Tak mě tedy alespoň obejmi.“ Pravila se zoufalstvím.

Objímám ji, ale je to jiné než obvykle. Necítím její křehkost, ale vztek. Říkám: „Buš do mě!“ Zkusila to. „Víc. To je prd. Pěstí!“ Naše milá psycholožka se do toho pustila. To nevydržel Georg, povstal od stolu a nastavil Evě své kulaté bříško, ať buší do něj. Obě jsme ho nekompromisně vrátili na židličku za stůl. Že je to náš vztek. Ne jeho.  Začala mě lechtat. To jsem pak nepříčetná. Chytla jsem jí ruce a začaly jsme se přetahovat. Schopnosti boje nás zbavil záchvat smíchu, až jsme se za břicha popadaly. Eva k údivu všech prohlásila: „Vždycky jsem si přála zápasit v bahně!“ Georg se zaradoval, že našel využití bazénu na zahradě, když se všichni raději koupeme v řece.

„A hele!“ podotýkám se chechotem. „Jakou má najednou sílu. A to prej že je křehká. Ti to připomenu, až budeš zase tvrdit, že nějakou práci nezvládneš.“

Eva, s jistou euforií z nově nabité síly, zaplula za linku a vařila. Po chvíli povídá: „Hani, ber mě prosím ke koním. Chtěla bych ti pomáhat. Abych tu svou sílu využila.“

Někdy se peru i se svou dcerou. Když se zarputile snaží překročit mé hranice. Prostě jí s láskou pevně podržím. Jenže ona kolikrát vzdoruje zatracenou dobu. A teď jsem měla skříplý záda. Neudržím jí. Ale musí přeci vědět, že přes hranice druhých se nepřekračuje. Sakra. Po kom má tu zarputilost? Když jí neudržím, musím ji zadržet slovy. Kurník to nebylo dobrý. I ve sněhu jsem jí vyválela. Nepomohlo. Celej barák je kvůli nám vzhůru do noci. Vzdávám boj, aby ostatní mohli spát. „Dělej si co chceš…“ Ale je to pro mě nesnesitelné. Když všichni usnou, jdu to k ní dořešit. Hlava nás z těch emocí bolela jak střep. Jasný, má to v diagnóze. V psychiatrické poradně jen zvažují, zda už jí nasadit prášky nebo ještě ne. V psychologické poradně mi doporučili jí prostě podržet. Jenže co když na to zrovna nemám?

Bože děkuju! Děkuju za psycholožku. Doma. Stále při ruce. Tahle situace nastala mimo domov. Ale na několik dní mě rozsypala. A já tu mám péči Evky. Myslím, že jsme na to s jejím vedením prostě přišly. Proč je výraz mé dcery v záchvatu najednou bezduchý. Proč jde prostě naprosto přese všechno. Proč jí v tu chvíli nic na světě nestojí za to, aby to nechala být? Nacházíme to trauma a padá ze mě tíha. Komunikuju to i s dcerou a je nám dobře.

To je tak, když kolem sebe máme ty lidi, který zrovna potřebujeme.