Od malička potřebuju létat. V dětství jsem měla pocit, že to umím. Skákala jsem ze stoličky, židle, stolu… s dychtivým máváním rukama a očekáváním, že se nadnesu. Příčky jsem zvedala až do chvíle, kdy jsem zkusila střechu garáže. Máchání rukama bylo opět bez efektu, po tvrdém dopadu jsem chvíli lapala po dechu. Jelikož byla přítomna návštěva, dokonce klučičí, snažila jsem se dělat jakoby nic. Nýbrž bolest zaražené paty už mě nenechala na pochybách, že létání mi do vínku dáno nebylo. Dodnes se mi zdává, že to najednou jde… že se umím vznést a svištět nad hladinou jezera.
Jeden jasnozřivý člověk, kterého si velmi vážím, viděl v mé osobě draka. Ohňového. Na tu skutečnost jsem velmi hrdá. Řekl mi, že se jednou naučím létat na jeho hřbetě.
Oheň, to by sedělo. Je mi věčně vedro. Od února do prosince jsem neodolala vlnkám rodné říčky a musela si zaplavat, byť se nijak záměrně ani pravidelně neotužuju. Onen živel v sobě určitě pozoruju i tehdy, kdy po dlouhém trpělivém flegmatismu přetečou mé hranice. Před mým vztekem neobstojí takřka žádný předmět v mé blízkosti a mí milovaní včetně dětí se odporoučejí do bezpečnějších míst, dokud něco nenakopnu natolik, že mě bolest palce probere ze záchvatu vzteku. Ale jelikož mě mé děti mají přečtenou a vědí, že bezprostředně po výlevu se už cítím zase báječně, přiběhnou v pohodě zpátky a dokončí rozpravu, kterou před výbuchem započali.
Tedy nutno uznat, že na tom ohnivém draku něco bude…
S mou obrovskou fantazijní touhou osedlat si draka, jsem dlouho špekulovala, v jaké dimenzi to mohu zažít. Až se to nedávno stalo.
Život s Johanku mi bez pochyby dokazuje, že nic nemusím. Skutečně nic. Stav, když něco zoufale nechci, ale mám pocit, že se to prostě musí, Johanka z hloubi duše nesnáší. Můj tlak přenese do svého běsnění a začne důmyslnými počiny naprosto znemožňovat moji práci. Ať už je to vytažením rybiček z lednice a matláním na stěny a do vlasů, nebo namáčením záchodové štětky v míse a následným rozstříkáním po okolí… no prostě se škodolibým chechtáním mi dokáže, že kdybych nedělala nic, udělám líp. Když však ani to nezabere, honem onemocní. Horečky, průjmy, zvracení… které jak mávnutím kouzelného proutku zmizí ve chvíli, kdy urputně plánovanou činnost z důvodu nemoci zruším. A tak zdánlivě velmi důležité věci neproběhly a světe div se …vůbec nic se nestalo!
Naopak jsem měla fůru plánů na důchod. Prostě všecky sny, které jsem nemohla žít právě proto, že musím dělat ony urputné nutné činnosti. Když pak ale zjistím, že bez nich se svět nezbořil, nezboří se ani když je vynechám kvůli činnostem, po kterých z hloubi duše toužím.
A tak se člověk vymanil z nekonečného kolotoče norem, co by se mělo. A nastoupil na jízdu poháněnou niternou touhou a radostí. A najednou vlastně dokážu něco, co stojí opravdu za to! Co je ze mě a dá to mýmu žití smysl.
A když se jednou za čas podaří tuto skutečnost pocítit plně – tedy, co všechno smím, ale nemusím – je to překrásná lehkost. Jako bych všechno viděla z nadhledu… z výšky. Místa, činy, vztahy… A je všechno tak krásně fuk.
Už nechci křídla. Chci tenhle pocit. Je totiž stejný, jako když se usadíte za křídly majestátného tvora, který se mocným máchnutím vznese tááák vysoko, že tam nahoře je opravdu celkem jedno, co vlastně teď uděláš. Stejnak se předivo žití uděje dobře, slunce vyjde i zapadne a zimu vystřídá jaro.
Nejnovější komentáře